Slovenský ráj 2004: 1. den - Prielom Hornádu

Příjemný okamžik funkčního restauračního útulku kazil akorát Blesk. Tuto přezdívku dostal místní hostinský. Vyznačoval se například tím, že neroztočil více piv, než byla zrovna vyřizovaná objednávka. "Nemám dvě ruce." Tím se oháněl. Nemělo s ním smysl diskutovat a mnozí to vzdávali. My ne a odměnou nám bylo pivo, halušky a vyprážaný syr pod dlouhatanánské době. Venku řádil déšť a uvnitř Blesk. Boj s Bleskem jsme asi po hodině ukončili a v rozšířené skupině vyrazili nejkratší cestou dolů k ústí Tomašovské Belé. Po výstupu na Čertovu sihoť (838 m) a krátkém postupu po vrstevnici následoval prudký pád dolů k soutoku Hornádu a Bieleho potoka, který mnozí proklínali. Sestup prudkým svahem na "hraně" pádu komplikovaly mokré kořeny a kameny.

V Čingově jsme ihned zahnuli přes most k další restauraci, která na půl fungovala a na půl ne. Byla zima, venku lilo, paní nám uvařila klobásy a já jsme se snažil míčem srazit Bobovi čaj ze stolu. Když se déšť umoudřil, vyrazili jsme po žluté přes kopeček do kempu a hurá do místní hospody. To byla pecka! Místní obsluha snad byla ještě horší než Blesk. Ne neochotou nebo pomalým servisem. Na co ale sáhla, co musela upravit, uvařit, to bylo hnusné. Tak odpornou bryndu místo kávy jsem už dlouho nepil. Obsluha byla okamžitě v podezření, že s Bleskem na dálku soupeří, kdo odradí více hostů. Ke všemu nám byli ochotni dát večeři až o půl deváté kvůli dětským turnusům. Naštěstí mnozí se najedli dopředu jinde. Barmance je ovšem nutno přiznat, že byla ochotná, ztlumila i reprobedny ve vedlejší místnosti a tak nám Bobo mohl hrát na kytaru. Jenže co pít? Pivo nic moc, víno učiněný hnus. Nezbývalo nic jiného než se upnout ke kořalce. Kofola se Spišskou borovičkou docela šla. Hospodu jsme nevypili, mnozí z nás seděli jako blumy. Cesta vlakem a pochod Prielomem se ukázal náročnější. Však také přišly dotazy, zda-li všechny plány tras jsou myšleny vážně. Teprve když jsem prohlásil, že jde o vizi, tak se mnozí uklidnili.