Slovenský ráj 2004: 2. den - Sokolia dolina

V hospodě jsme byli za 30 minut. Blesk byl na místě. Měl opět problémy s roztáčením piv, ale protože bylo později odpoledne (14:30), ve frontě bylo málo lidí a byli jsme docela rychle vyřízeni. Měl ovšem pomocníka. Naše objednávka byla stejná: halušky a vyprážaný rezeň. Pouze sandálová sekce si dala guláš. Po návštěvě místnosti plné chromu a zlata jsme vyrazili na další cestu, když zrovna dorážely části zadního voje. Abychom znovu neabsolvovali krpál k ústí Bialyho potoka, vtipně jsme zvolili sestup po červené k Letanovskému mlýnu. Plánovač Pavel S. pravil, že nás čeká široká, téměř asfaltová cesta. Široká cesta bez jediného kousíčka asfaltu se po čase zúžila a přišel krpál. Taky jak jinak se dostat dolů k Hornádu! V jedné chvíli se při sestupu zdálo, že jsme objevili místo dalekého rozhledu a že uvidíme kaňon Hornádu v jeho kráse. Bohužel stromy se dostatečně nerozestoupily. Aspoň že jsme potkali stoupajícího mladíka s babičkou. Tvářil se tak nasupeně, že jsme byli ochotni se vsázet, že babi večer nepřežije (přežila, potkali jsme je druhý den ráno u kempu, mladík nasupenost z ksichtu přes noc nesundal).

Po překonání pltí-hatí-žebřů v Prielomu Hornádu jsme dosáhli ústí Bialyho potoka. Nikdo nechtěl vystoupat na Tomašovský rozhlad a tak jsme se vraceli jednodušší cestou do Čingova. Měli jsme dobrý čas. Nejdříve jsme navštívili bistro u zastávky autobusu a po pivku se rozhodli navštívit ještě vzdálenější kolibu. Byli jsme i rozhodnuti navečeřet se na této straně kopce a ne "doma". A jaké to bylo radostné shledání, když nás v restauraci přivítal zbytek naší skupinky z předešlého dne. Bobo s Dariou a Zuzkou vypadali, že bar již téměř vypili. Bohužel výkon zdejšího číšníka nepatřil do kategorie Bleska a naší domácí hospody a nebylo co kritizovat. Spokojeně jsme se najedli. A také se rozhodli, že večer dáme všem Bleskům vale a že se tudíž do koliby s kytarou vrátíme. I s rizikem, že třeba nebudeme moci hrát. Tento nápad měli i ostatní, takže po osmé hodině jsme v kolibě vytvořili českou buňku. Byli jsme jediní hosté. Na kytaru jsme mohli hrát do sytosti. Akorát jsme museli skončit ve 24:00. Číšník byl dokonalý, takže si Daria se Zuzkou rovnou objednali druhé nejdražší víno z výběru. Trošku tím vydrancovali své finanční rezervy, na druhou si již zbaběle netroufli. Zato Franta Š. zcela popražsku si objednal nejsladší víno, které měli. Jakési Patato či Burato. My ostatní "vinaři" jsme popíjeli levné suché Tokajské. Dámský pokoj se zase snažil mermomocí vypít spišskou borovičku. Černý švihák jim však umožňoval při tanci se přemíry alkoholických molekul zbavovat. V jednu chvíli se zdálo, že budeme při zpěvu všichni muset vstát, když po sérii budovatelských písní málem došlo na hymny.

Kopec domů nocí temnou jsme překonali se zpěvem na rtech, který si vyžádala majitel baterek Aleš P. Ještě před rozchodem na lůžko nastalo počítání, kdo ráno vyráží brzo vlakem směr Vydrník (Suchá Belá) a tím pádem přijde o snídani.