Šlapárna jako za stara 2005: 2. den - VVP Jince/Brdy

• Čas, či lépe hodiny mile ubíhaly a většina by hned jela domů autobusem. teda ještě po hodinovém sezení v hospodě. Zvláště když Honza M. oznámil, že on jde již rovnou do Komárova. To je jistota další hospoda, pak je jedna v motorestu na kraji a třetí na konci cesty v Hořovicích. Jarda K. měl možná cukání se k němu dát, ale nedal. Nakonec se rozhodovalo mezi pochodem po zelené turistické po okraji vojenského prostoru Jince. Já jsem byl zastáncem toho, abychom aspoň vystoupali na Valdek. Za stavu nerozhodnutého pokračování jsme po druhé hospodu konečně opustili a s výhledem na nedaleký kostel Sv. Dobrotivá jsme našlápli zelenou. Cesta stoupala. A přitom se stále řešilo, jestli na Valdek nebo ne. 
• Ve vesničce Kvaň jsme se museli zeptat, kde jsme a kudy na Čihadla. Byli jsme totiž na chviličku dezorientovaní. Ale jen mírně. Na konci vesničky Kvaň už nebylo zbytí a otázku návštěvy Valdeka bylo nutno rozetnout. Jarda K. měl opět defétistické sklony. Nenápadně je však utlumil, když zjistil, že většina ostatní včetně jeho holek chce na Valdek. Obličejem mrmlal. Čihadla jsme dosáhli za chvíli, 100 metrů od nás byla hranice VVP Jince. Místní usedlík nás posílal na Valdek přes Malou Vísku, ale to nám připadalo zbabělé. A nabrali jsme u poslední chalupy s českou vlajkou přímo směr k hranici vojenského prostoru.
• Pak už byla cesta jasná. Kolmo na hranici přes malý hřebínek, kde bude široká lesní cesta. Byla. Zde Jaroušek naposledy zkusil uniknout, leč holky tiše, ale neústupně trval na návštěvě Valdeka. Jaroušek bezmocně rozhodil ruce a vzdal se veškeré odpovědnosti za další osud své rodiny, která v jeho představách měla během několika hodin zhynout v temných hvozdech vojenského lesa.