Šlapárna 2006: 1. den - přechod vrchu Ostrý (smažené pivo a zrození Čubihoje)

Bylo něco mezi druhou třetí a my měli za sebou neuvěřitelných osm kilometrů. Maruška rozdávala buřty, dokola šly různé patoky a sluníčko se sklánělo k západu. Byli asi tři, kdy jsme se zvedli. Ne kvůli ubývajícímu dni, ale kvůli hospodě. Ve vesničce Felbabka neměli U Hurvínka otevřeno, tak jsme skončili U Fabiána. Kdekdo se chtěl začít cpát, ale čas velel neotálet. Mnozí strašili, že po páté je již tma. Někdo se cpal a někdo doufal, že včas vypadneme a čas skákal jako o překot. Ve čtvrt na šest se nám konečně podařilo opustit třetí hospodu v pořadí.

A to ještě hrozilo, že by mohla být další v Křešíně. Naštěstí nebyla. Při průchodu touto velmi upravenou vesnicí kráčela již tma mílovými kroky. Šli jsme naštěstí po široké šotolinové cestě (dodatečně jsem zjistil, že jsme z modré sešli). Když jsme scházeli z kopců k Jincům, byla tma tmoucí. Před kostelem na nás čekala Olina Z., která přijela jen na večer. Hlavně že mi přivezla boty, protože ty moje postupně končily svůj krátký život. Při průchodu Jincemi začalo pršet, ale při stoupání k hotelu, který byl až na druhé straně Jinců, zase přestalo. Z mokrého chodníku mi stoupala dírou v botě voda výš a výš.

Ubytování proběhlo razdva, ještě jsme stačili popít jedno pivo s Hankou Z. a Jitkou P., když musely na vlak. Tak nás velmi záhy dvě děvčata opustila. Stejně jsme pro ně neměli postele, že! U večeře mi padala hlava, zatímco Honza H. se přežíral. Uprostřed pantagruelovského hodování nám sdělil svoje letité přání, že by se chtěl jmenovat Čubihoj. Důvod? Je to jméno, které se nedá karikovat a zkreslit jenom tak, naopak z takových pokusů vyleze vždycky dobře. Kde na takové jméno přišel, nám nesdělil. Byl ale připraven podstoupit i křest, aby takové jméno dostal. No řekněte: Čubajsek, Čubíček, Čubihojáček. To se mu líbilo. Čubahnoj už méně.

Večer ve vinárně probíhal v mírném tempu, Bobo F. hrál na kytaru, na chvíli to vzal do ruky i Franta Š., Karel Z. odmítal přinést si svůj nástroj z auta a všichni svorně jsme se prokousávali patoky, které nám v hotelu, kde vše upadávalo a nefungovalo, servírovala unavená vedoucí. Jen Táňa s Olinou byly živé, kluci zívali a klimbali. Po jedné byl konec.