Vysvětlil nám pár věcí:

• místní Slováci se cítí chudí, což paradoxně kontrastuje s tím, kolik nových domů se tu staví a v kolika nových autech jezdí,
• ve Ždiaru se žije z turistického ruchu a nastojte, obec má 5500 lůžek pro turisty
• ceny v hospodách odpovídají v podstatě úrovni cen v Čechách a v Polsku, což znamená, že pro Slováky jsou vysoké
• největší gró turistů pochází z Čech, za nimi následují Poláci a Němci
• Belianské Tatry jsou zavřené kvůli ochraně květeny a zvěře

A pohli jsme se dál. Všichni se chtěli vyzout z mokrých bot a vzít si na nohy něco příjemnějšího. A pak zase někam vyrazit. Což se stalo již po půl hodině, kdy ještě dorazila Hanka, která mezitím vrátila těhotného čokla.

Nejdříve jsme navštívili podnik Veronika, který hlásal, že jediný má výběr specialit. Ale moc jich neměl, tak jsme se po pivu hnuli dál. Na cestě k penzionu Jánošík, k „Vaškovi Soukupovi“ se k nám přidali další účastníci, protože i skupina šlapající nejdelší trasu se roztrhala. U Jánošíka vše probíhala v pohodě, byť se Vašek neobjevil. Bohužel později se objevily dvě grupy turistů a dětí ve škole v přírodě a obsluha začala haprovat, protože na vše byla jedna servírka. Tak jsme to vzdali a vrátili se zpátky k Veronice. Do vlastního hotelu jsme totiž nemohli. Nastojte, majitelka nám ráno sdělila, že v hotelu se bude konat svatba, takže nám přidělí postranní kout. To už v podvečer nebyla pravda. Místo nebylo žádné, do hotelu jsme mohli pouze postranním vchodem a najíst jsme se museli jinde. Holt, zase to staré podivné Slovensko. Opačný přístup nakonec zvolil majitel Veroniky. Zpočátku vypadal odměřeně, byť jinak vše plnil podle přání nás zákazníků. Ve Veronici jsme se nakonec sešli všichni, pouze Šímovi chyběli, neb už byli na cestě do Prahy. Lakmusovým papírkem byla objednávka topinek s česnekem. To nám minulou noc v našem penzionu odmítli udělat. Nereagovali ani na bramborové placky, místo toho Pavlovi přinesly haldu klobás, teplých, když on chtěl studené. Málem je musel sníst všechny.