Byla doba polední a čas se pídit minimálně po kávě. Já si chtěl dát i bagetu. Vůbec jsem byl odkázán na obědy v kraji. Plánoval jsem to. Leč restaurací bylo málo a ve Venasque byl ještě ke všemu hostinský intoxikován nicneděláním. Rovnal dokola příbory uvnitř a nás hostů na terase si vůbec nevšímal. Hodili jsme na něj (ne po něm) bobek a jeli dál. Bez jídla. 

To mne nebavilo. A to ještě v cestě měl stát výjezd k horolezeckým stěnám, který Nikol označila na nejtěžší výjezd do té doby. Naštěstí neměla pravdu. Společně s Reifovými jsme projel městečko le Beaucet, z jehož hradu hnusně trčel jeřáb. No neva, ten vyretušuji. Cestou jsme narazili na první bories. Zvláštní kamenná stavení, která si v tomto kraji lidé stavěli v průběhu 18. století. 

V městečku Saumane-de-Vaucluse jsme se rozhodli aspoň vystoupat k bráně soukromého hrádku. To bylo velmi správné rozhodnutí. Brána nás neviděla, protože jsme narazili na otevřenou restauraci. A bylo po prohlídce. Interiér byl zvláštní. Připomínal architekturu typu "co dům vydal". Už jsem to v této zemi poznal zhruba před rokem. Koneckonců i v Čechách tenhle náhodný herberk lze spatřit. Mělo to svoje kouzlo. Kristus doplněný sprostou nadávkou, čelo manželské postele na stěně a spousta dalších totálně nefunkčních nesmyslů! Bezva. K nabídce už toho moc nebylo, Hanka já (odvážně) jsme si dali polévku, která stála téměř 10 euro. A to jsme nevěděli, o co jde. Ivo si dal sýr. Polévka byla hustým dýňovým krémem. Velmi zvláštní! Hanka byla nadšená. Já o hodně méně, ale nešť! Pomalu jsem se boural dýňovou kaší pokrývající dno talíře, zatímco nás oblézal milý boxer.