Kolem Chaletu Reynard jsem projel v pohodě. Neměl jsem ani moc veliké chuti zastavit. Koneckonců byl jsem stále na chvostě. Zahlédl jsem Reifovi. Ale ty určitě jeli dolů do Bedoinu. 

Zbylých šest kilometrů bylo kritičtějších. Silnice měla podstatně příkřejší ráz a bylo nutno do pedálů opět dupat. Hlavně se zapřít, což můj zadek odmítal. Aspoň že už bylo co fotografovat. Výjezd na samý vrchol nebyla žádná sláva. Že bych se cítil čupr? Opak je pravdou. Říkal jsem si vydrž, zkus to aspoň pod tři hodiny. Nahoře si koneckonců můžeš vzít taxíka. 

Stalo se. Stihnul jsem to u bonbónů na vrcholku Mount Ventoux v 10:49. Byla to bída. Dojel jsem kousek za Alešem P.. Vláďa R. už rozbaloval svačinu a čekal na Táňu. Foukalo. Převlékl jsem se do suchého a na rozdíl od ostatních jsem nechtěl setrvat na vrcholku. Aleš byl stejného názoru. Je však nutno říci, že brzká doba výjezdu byla dobře vybrána. A hlavně, počasí bylo ideální.

Při sjezdu jsme nejenom fotili, ale také zastavovali kvůli rozpáleným ráfkům. Nebyl jsem stoprocentně jist, zda-li nemám na nějaké duši flastr. V té chvíli jsem si říkal, proč jsem si už dávno na kolo nenechal nainstalovat kotoučové brzdy? Na jedné vyhlídce nás dojeli na chvíli Táňa s Vláďou.