V Malaucéne jsme okamžitě trefili centrum města, kde probíhal trh. Pokoukali jsme a našli si restauraci, kde jsme dále mohli cvrkot pozorovat od stolků. Byl nejvyšší čas na jídlo, pomalu mne chytal hlaďák. Hlásil se o slovo trochu při sjezdu. Bylo opět vedro a já ve stínu do sebe lil vodu! Dali jsme si jehněčí. A opět se objevila dvojice Táňa-Vláďa, která si sedla vedle do baru na kafe. 

Kolem půl druhé jsem se cítil docela vzpamatovaný, a tak jsme na kolech začali projíždět staré centrum. Až na vrcholek, ke starému hradu. Opět byl vidět lákavý bazén a my byli zase bez plavek.

Pak jsme se vydali opět vstříc horám, kterým Nikol říkala zoubečky - Dentelles de Montmirrail. Výstup do sedla Chain byl zničující. Byly dvě hodiny odpoledne, doba největšího vedra. Ani Táňu to už moc nebavilo. Ze sedla se prudce padala pod skálu a do Suzette následoval krátký výstup. Na kraji vesničky jsme se rozhodli navštívit sklípek. Táňu to nebralo a zničená z vedra jela sama dál k autobusu.

Ve sklípku nás přivítala postarší dáma, ihned za námi zavřela dveře a nalila nám vodu. Pod námi zůstala vzápětí potopa. Pot z nás doslova crčel. Ochutnali jsme růžové i červené. Madame nám podala výklad ve francouštině, ale moc jsme si nerozuměli. Ale žvanili ostošest.

V Suzette nás Vláďa opustil, jel za Táňou. My s Alšem rozjímali nad panoramatickou mapou, když nás dostihla skupina kolem Nikol. A jeli dál. My s Alešem tak rychle nemhli. Bylo stále co fotografovat. Zvláště rozštěp mezi dvěma velkými skalními zuby. Aleš nabyl pocit, že mezi nimi mizí auta. Že by nějaký kaňon? Odbočili jsme z cesty a kaňon skutečně našli. Auta nikde nemizela. Většinou parkovala. Kaňonem se dalo jít jenom pěšky. A tak jsem se pustili v cyklistických botách do šplhání po skalách. Zastavil nás až druhý vodopád. Dál to nešlo.