Dolomity 2008: 2. den - via ferrata Cengia e Doge / Marmarole

• mraky, možná milostivě halily další výstup, který byl echt hnusný. Nejenže šel nahoru, ale dokonce min. 50 výškových metrů zase dolů, aby závěrečný stoupák v suťovisku šel kolmo nahoru bez větší šance se o něco opřít či zapřít.
• 15:50 konečně v sedle Forc. Croda Rotta (2569 m)! Ti, co byli nahoře, byli šťastní, že nepatří k těm, co měli v suťovisku velikost špendlíkové hlavičky
• při dalším postupu je potřeba dávat velice pozor, kudy vede cesta! Staré značky totiž směřují přímo ze sedla dolů, do dalšího údolí. Tudy se již nechodí a asi je to dobře. Správná cesta sestupuje na stejné straně jako výstupové suťovisko, po desítkách metrů se stáčí k bočnímu hřebeni a zajištěným sestupem (za mokra si velmi nepříjemným) se teprve dostává na rozhraní hřebene
• 16:10 teprve tady se odhalí další údolí v celé své kráse i s protilehlým výstupem. Vzhledem k tomu, že rozhraní hřebene je velmi ostré, následoval stejně tak ostrý sestup
• 16:30 v polovině sestupu cesta protíná skalnatý kuloár soustavou žebříků téměř o délce 70 metrů. Tato část je také na mapě jako jištěný/ferátový úsek označena. Sestup po žebřících je pohodlný, leč! Padá tu kamení, které je nahrnuto na horních hranách žebříků. A protože kuloár je úzký, všechny valící se kameny se sypou na lezce. Šutry, ani lezec nemají kam utéct. Protože jsem lezl s náskokem vepředu, Honza T. správně další lidi zastavil, než prolezu a pak sestupovali krátce za sebou ve více skupinách. Stejně na mne dva šutry smetl a jeden zastavila má ruka
• při výlezu z kuloáru jsem načapal dva kamzíky, kteří následující cestu seskákali v pohodě. Já se částečně jistil holemi, když to spíše chtělo volné ruce
• 17:00 jsem byl na dně horní části údolí Meduce di Dentro (2174 m). Bylo mi jasné, že máme-li stihnout autobus dole v 18:00, museli bychom rovnou sestupovat z tohoto údolí a vyhnout se dalšímu výstupu. Počkal jsem na Honzu T. a šel napřed na hranu skalního valu zjistit, zda-li by se nedalo sestoupit rovnou mimo cesty. Moc jsem v to nedoufal, protože na mapách nebyly žádné tečkované cesty pro horolezce. Kamenný val z obrovských kvádrů se táhnul dál a dál a hrana sestupu byla v nedohlednu. Než riskovat, rozhodl jsem se pokračovat do dalšího sedla
• zhruba v polovině se muselo prolézt zářezem, který byl jištěn lany. Sakra! Další na mapě neznačený jištěný úsek. Kolikátý už ten den! Postavičky pode mnou vylézaly z balvanů a pomalu se sunuly kopcem za mnou