Naše řady se rozrůstaly, podle toho jak dojížděli další a další Voltkaři. Posléze jsme obsadili všechny stolky venku. Většina našich si dala to samé co já. I jim číšník přinášel tác s rybami, jejich počet se však stále zvětšoval. Zkrátím to. Nebyla to nejskvostnější rybí polévka, kterou jsem kdy jedl, ale výborná byla. Na rozdíl od těch předchozích se ale přeciť jenom něčím vyznamenala. Byla vůbec nejdražší, kterou jsem kdy jedl. 28 euro. Karlovy Z. se protáčely oči, protože on si dal trojkombinaci a překonal mne. Jeho to stálo 32 euro. Bomba!

Odpoledne v restauraci při víně ubíhalo velmi příjemně. Občas někdo skočil na pláž (s obrovskými lávovými balvany) a přinesl i obsidián. Někdo se i vykoupal. Nebylo kam spěchat. Obkružní cesta měla být dlouhá 45 kilometrů, ale my jsme ji spočítali na slabých 25. Měli jsme pravdu.

Zbývala nám už jenom prohlídka pemzového dolu, kde už se dávno netěží. Návštěva letoviska Canetto a projet tunelem zpátky do přístavu Lipari. A samozřejmě toto městečko si prohlédnout. Možná chtělo více než hodinku, ale i hodinka musela stačit. Celou jsem ji vyplýtval na výjezd na vrcholek nad městečkem, do pevnosti. Skrývala spoustu pokladů. Dva tři velmi hezké kostely, sargofágy, vykopávky na starověk, pevnost samu a samozřejmě výhledy na samotné městečko.

K večeru ž zbývá dodat tradičně: co jsem si dal k večeři. Přebíral jsem jídelní lístek v hotelové restauraci, přebíral a přebral. I když jsem výsledek trochu tušil. Při vědomí skladby dalších společných jídel a toho, co chci ještě ochutnat jsem si dal nakonec klasiku. Kus masa. Nijak zvláštní kus vepřového. A tak jsme aspoň nadšeně ocenil fazolky. Ty byly skvostné. Úplně stejné jedla Hanka R., ale měla k nim chutnější základ. Rolky z tuňáka. V porovnání s tím mé vepřové byla flaksa.