Expedice 2009: 9. den - na vrchol Antennammare (Monti Peloritani)

STRANA 1.       ZPĚT
 

Monti Peloritani (až 1300 m n. m.). Pohoří. Součást pohoří Nebrodi. Pravděpodobná je jízda po hřebenové cestě, ze které jsou rozhledy na obě strany, jak k Milazzu na severním pobřeží, do Messinského průlivu. Přesný plán trasy není znám. Hlavním cílem má však býti dosažení vrcholu Antennammare ve výšce 1127 metrů, který je 11. nejvyšším vrcholkem pohoří. Vyšší vrcholky se najdou směrem k Etně. Nejvyšším pak je Montagna Grande s 1374 metry.

Šotolinové cesty mířící z vrcholu dolů k Messině lákaly. Byly však už tři hodiny odpoledne a vývoj počasí nečitelný. A ještě bychom se museli prodrat dopravní špičkou. Rozumně jsme se vraceli stejnou cestou. Počátek ve větru byl opatrný. Potkali jsme skupinku dalších Voltkařů, kteří si také plnili bobříka nesmyslu. Byli zrovna u značky pět kilometrů do cíle. Uštědřili jsme jim pár optimistických rad. Například že už jsou skoro na konci. Že už je to brnkačka (holky prý v konci tlačily).

Konečně jsme uháněli po závětrné části z kopce. V sedlu Castanea jsme byli chvíli před čtvrtou. Kvůli jídlu jsme zamířili do miniaturní kafírny k jedinému stolku s vykslajvantovým ubrusem. Káva byla výborná a místo dobrého oběda slušný croissant. Automat na cigára u vchodu mi připomněl totáč. 

Projížděli jsme křivolaké uličky městečka Castanea delle Fúrie. Na náměstíčku na nás koukala parta mladých kluků jako na cizí prvek, který spadl z Marsu. Připomínali mi spíše partu ukrajinských kopáčů.

Dole na pobřeží, ve Spartě jsme doufali, že narazíme na restauraci. Nenarazili. Zkoušeli jsme ještě najít podle cedule konkrétní restauraci zpátky k Messině, ale také nenašli. Cesta k ní mizela kdesi ve vinicích. A tak zase zpátky. Nikde cestou ani kus žvance. Natož v San Sabě. Dorazili jsme kolem šesté večerní. Ještě že jsme do Messiny nejeli! Většina našeho apartmánu byla už na místě a začala se ihned chystat večeře. Další kulinářský zážitek na roštu. Plátky vepřového a la cechosicilia. Debata vznikla nad salátem. Smíchat rukolu s čekankou? Nebude to moc hořké? Nebylo a bylo to výborné. Vašek S. už mezitím připravil ohniště. Plátků jsme měli asi tři várky. Od první k poslední byly stále lepší.

Tentokráte se k našemu stravovacímu ohníčku přidružili všichni Voltkaři. Většina si dokonce donesla nějaký mls na oheň. Karel Z. nám hrál do postupující noci, pak se přidal i Vláďa K. a Aleš P. se válel.