- 08:00
po
snídani jsme nanosili věci do auta. Zase pršelo. Vydali
jsme se hledat firmu Forchner, protože dámy se šamstry
dojedou podívat na provoz a dostaneme kafe
- hledali jsme,
hledali. Našli o odbočku k firmě Forchner, ale našli pouze
jakýsi polorozpadlý servis a tak pokračovali dál a dál.
Cesta byla rozbitá. Díry plné vody. Jedna stařenka kolem
40 nám ukazovala zpátky. Časem jsme došlo k tomu, že to
bylo někde u polorozpadlého servisu. Pavel byl pro se na návštěvu
vykašlat a pokračovat po cestě dál. To já odmítl. Cesta
to byla dost hrozná. Vrátili jsme se do Svaljavy a vyjeli směr
hlavní komunikace ve směru Lviv. Nájezd jsme minuli a jeli
dál na Poljanu. Cesta také občas zahrozila, ale krajina
kolem zhornatěla. Stoupali jsme do kopců
- 10:10
měli
jsme kliku. Narazili jsme na nenápadnou ceduli směr podzemní
pevnost u vesničky Věrchni Grabivnica. Pavel chtěl za každou cenu vidět podzemí. A dobře
udělal. Ukázalo se, že šlo o součást Arpádovy linie.
pevnosti linie, kterou od roku 1939 stavěli Němci s Maďary
proti Rudé armádě. Tato pevnost hlídala tehdejší hlavní
silniční přechod mezi Lvovem a Vídní. Prohlídka stála
za to. Už minimálně proto, že jsme poznali kus historie, o
kterém asi většina Čechů nic neví. Z hlavního štábu
se mezitím stalo místo degustací místních vín a pálenek.
Ochutnali jsme místní fernet. Šlo o kalnou vodu, ve které
asi předtím myli boty, ale chuti byla fernetová. Lákadlům
koupit toho více jsme nepodlehli. Návštěvu pevnosti přesto
doporučujeme. Zajímavé
- 11:15
jsme dojeli na Volovecké sedlo, ze kterého by byla bez deště
krásná vyhlídka na všechny strany. Za městečkem Volovec
nás čekalo výjezd ještě do jednoho sedla, kde se lyžuje.
To už jsme byli v okolí vyšších partií Polonin. A voda
padala. A prostředí chudlo. To ovšem neznamená, že
najednou odněkud nevykoukne luxusní bydlení - úsek
mapě
Svaljava - Mižgirja
- 12:16
jsme zastavili u mostu přes řeku Řička. To jsou místa,
která si už z roku 1994 pamatuji
|