Lisabon 2015: Den 4.

ještě v noci jsme se Lídou dohodli, že určitě jedeme do Sintry. Třeba sami, pokud se Pavlovi s Věrou nebude chtít. Idea zazněla už v noci v kebabárně. Vlak jezdí zhruba každých 30 minut. Nádraží Rossio se mi podařilo objevit na mapě. Dokonce jsme kolem něj dvakrát již prošli při vystupování a nastupování do metra na stanici Restauradores. Vše se jevilo jednoduché. A bylo,
plán jsme vznesli při snídani a nesetkal se s nezájmem. Kvůli tomu jsme trochu urychlili snídani, ale jen lehce a poměrně rychle opustili hotel,
9:40 ještě bylo nutno si dobýt kartu a validátor zase nežral 20 eura. O 20 minut později jsme již byli na nádraží Rossio, kde nám neuznali kartu a prodali nám jinou. Úplně stejnou. Banda! Zpáteční jízdenka do Sintry vyšla něco malinko přes 4 eura,
10:12 jsme projeli kolem viaduktu a směřovali ven "z města", dáli se to tak říci. Lisabon má sice oficiálně jen půl milionu obyvatel, ale s blízkým okolím (asi jako Radotín) 3 miliony. Však také celou cestu do Sintry nebylo téměř vidět přírodu, jen paneláky,
10:50 v Sintře nás přivítala zima a mlha. Faktem je, že i v Lisabonu klesla teplota, ale někam k milým 25 stupňům. V Sintře snad nebylo ani 15 stupňů. Holky měly nahá ramena a tak začaly shánět šátky. Ty první stály 200 euro,
11:10 v případě Palácio Nacional de Sintra, v centru staré Sintry, jsme se rozhodli věnovat prachy na prohlídku interiéru - viz plánek. Už jsme dlouho nikde uvnitř nebyli. Taky bylo uvnitř určitě tepleji. Davy autobusů přes relativně brzkou dobu přijížděly a hrozilo zavalení paláce. Však také naše prohlídka byla trochu prodírání. Tři skupiny jsme zdolali. Za necelou hodinu jsme to měli za sebou, ale ještě jsme se rozhodli projít se okolo paláce ,
12:00 v pravé poledne jsme se již prodírali hlavní giftařskou uličkou, když Věra stále sháněla přehoz. Stálé drahé. Tak jsme si dali ginju, poprvé v čokoládovém kalíšku, který se na závěr smlsá. Takové mon cheri. Při stoupání vesnicí holky konečně narazili na cenově přijatelné šátky (z 300 na 5 eur) a konečně se mohly zabalit. Pak už nic nebránilo výstupu k dalším památkám. A že jsou na kopci!
12:40 Pavel zjistil, že nejdeme úplně nejlepší cestou a že po silnici nás čeká pětikilometrový okruh. Tak jsem nakoukl u zbohatlického stavení z roku 1920 za zídku, zda by se nenašla nábližka. Pavel to schválil a už jsme valili do kopce pomalu pralesem. Lilo z nás, ale stoupali jsme kolmo nahoru. Téměř již nahoře jsme narazili na cedule Mouros a věděli, že jsme si uspořili spoustu kroků. Ani ne po 15 minutách výstupu jsme narazili na první vstup do areálu - Entrada dos Lagos. Což je vstup do palácového parku, neuvěřitelně rozlehlého a vymakaného - viz mapa. Rozhodli jsme se vystoupit na nejvyšší vrcholek Cruz Alta ve výšce 529 metrů a teprve poté se vrátit k 2. paláci v místě,
13:00 náš výstup začal kolem vodního hradu a kaskády jezírek s černými labutěmi. U zátiší pro ptáčky jsme se rozdělili. Já se motal stále, protože dle plánku se nešlo moc držet. Na tom byly v podstatě jenom hlavní cesty, ale v parku je obrovské množství cest, cestiček, steziček a zátiší, staveb, že není problém se zatoulat. Já se zatoulal kolem skaliska s názvem Gigante, na kterém stojí socha rytíře. Teprve když jsem jej zbytečně obešel a znovu šplhal podél cedulí do kopce, narazil jsem na zbytek naší skupiny. Už jsem je raději neopouštěl. Cesta k vrcholu stoupala ještě pořádný kus. V té době už byly šátky na obtíž, protože slunce pro změnu - jak jinak - pekelně pálilo,
13:52 konečně na vrcholu Cruz Alta. Téměř dvě hodiny nám trval výstup od hlavního paláce v Sintře. Na dohled, kousek pod námi, byl druhý palác - Palácio da Pena,
14:00 pokud jde o tento palác, zaplatili jsme si pouze vstup do zahrad a na ochozy, což bohatě stačí. než jsme celý komplex opustili, uběhla hodina. Součástí omezené prohlídky je návštěva nádvoří, kaple a kuchyně - viz plánek. To bohatě stačí. Vzhledem k pozdnímu času jsme se rozhodli, že pevnost Mouros vynecháme. Možná zbytečně, protože přes ní vedla cesta zpátky k nádraží. Ale možná, že jsme udělali dobře. Vedle pevnosti Mouros je ještě jedna malá pevnost, takže pokud chce člověk vše projít, je to skutečně návštěva na celý den! Věřím, že Japonci to zmáknou za hodinu.
14:30 při dosažení okraje Sintry jsme okamžitě zapadli na pivo. Dali si grilovaná žebírka a místní klobásu. Chouricos nebyla, tak jsme si dali Alheiru. Má velmi zajímavý původ, který se váže k životu portugalských židů. Na rozdíl od čtvrti Bairro Alto byly porce poctivé,
16:10 začal náš sestup z mezikopců Sintry, který řídil Pavel pomocí googlu. Procházeli jsme tichou částí s velikými zahradami a pravděpodobně nádhernými vilami - viz mapa trasy. Bohužel za vysokými zděnými ploty nebylo nic vidět. Dalo se tak usuzovat podle rozestavěné vily zcela v moderním slohu. Na ní museli padnout desítky miliónů,
16:30 cesta zpátky vlakem probíhala opět mezi paneláky, ale vzhledem k únavě z nás kdekdo usínal. Odpolední návrat do hotelu byl více než nutný,

20:00 pozdější návrat znamenal i pozdější nástup na večerní část vycházky. Prosadil jsem, že třetí večer půjdeme na jídlo do staré čtvrti Alfama. Nebyla tak turisticky vytížená a restauračky vypadaly daleko původněji. Od metra S. Apolónia jsme vyšplhali tradiční cestou a v uličce R. dos Remédios jsme obsadili v nenápadné taverně stolek. Nabídkou byla dvě jídla: sardinky a grilovaný roštěnec. Samozřejmě domácí víno. Jako předkrm jsme konečně dostali krvavou klobásu chourico. Bylo to jednoduché a sardinky byl výtečné,
20:20 po jídle jsme se toulali uličkami Alfamy až téměř zpátky k řece a narazili na hurhaj. Probíhalo Fado. Což je veselí za konzumace tradičních jídel (zejména grilovaných sardinek) a živé hry na kytaru. A kdy tato slavnost probíhá? Prý každý večer. Samozřejmě že jsme si na ulici koupili oblíbenou ginju do čokoládového kalíšku,
při cestě Alfamou jsme vystoupali až e katedrále S.Sé. Pavel nás nutil opět čekat na linku 28, ale ta nejela nejela. Pavel žádal odklad, až jsme mu museli odchod nařídit. Pěšky jsme překonali centrum čtvrti Baixa, prošli popáté kolem nádraží Rossio a z tradiční stanice Restauradores odjeli metrem pro změnu do stanice Marquées do Pombal. Cestou ke kebabárně jsme sebrali ze země obrovský palmový list a naznačovali s ním něco jako průvod 1. máje,
23:50 ukecal jsem ostatní, že u našeho kebabáře se musíme na pivo zastavit. Byl to poslední večer a my museli druhý den relativně brzo vstávat. Pivo ale už chtěl málokdo. Spíše kafe,
pokud šlo o našlapané kilometry, udělali jsme rekord. Samozřejmě že hlavně díky pochodu Sintrou. Konečné číslo se zastavilo někde kolem 18,5 kilometrů.

1. denní trasa / SINTRA: H Eduardo VII - pěšky - (M) Parque - metro - (M) Restauradores - přestup k nádraží Rossio - vlak - Sintra/nádraží - pěšky - Sintra, Palácio Nacional de Sintra - Museu Klaus Ohnsmann - Parque das Merendes - Entrada dos Lagos/vstup do zahrady - Cruz Alta - Palácio da Pena - hlavní vchod - Sintra/Pratos - Sintra/nádřaží - vlak - nádraží Rossio - (M) Restauradores - metro - (M) Parque - pěšky - H Eduardo VII
2. večerní trasa / ALFAMA, BAIXA: H Eduardo VII - pěšky - (M) Parque - metro - (M) S.Apolónia - pěšky - Museu Militar - R. Remedios - R. Cais Santarem - Igr. S.Sé - Rua St. Antonio - Rua Augusta - Praca d. Pedro IV. - nádraží Rossio - (M) Restauradores - metro - (M) Marqués do Pombal - pěšky - kebaba sh - H Eduardo VII