 ostatní se podle mne veselili v nějaké hospodě u nádraží.
Jak se tyto party spojili, je otázkou. V každém případě
jsme se večer sešli na jednom z pokojů a udolali se
alkoholem. Ten způsobil, že Marii nebylo druhý den úplně
dobře a občas chtěla žaludku ulevit. Přitom se snažila
bránit banán do poslední chvíle- následující den poznamenalo dlouhé sezení v hospodě v
Červenohorském sedle, které se protáhlo ve chvíli, kdy
dorazila trojice cyklistů na starých kolech. Nejvíce jsem
to odskákal já. Nebo Bobo s Jirkou H.? Na cestě na Švýcárnu
jsem stále padal z hatí. Záhy jsem měl zadek modrý od modřin,
to jsem ale zjistil až další den. A kluci mě museli stále
tahat na nohy, přičemž já jsem se jim stále omlouval
slovy: "Děkuji, pánové!" Na chatě jsem přirozeně
odpadnul. V chatě bylo obtížné se vyznat, protože neměli
normální proud, ale jeli na agregát, takže všude panovalo
příšeří. No a v tom stavu něco najít? Majitel chaty časem
požádal Boba, aby si odvlekl jednoho ze svých maníků
(mne), že mu leží v kanceláři pod pracovním stolem
- následující den nás chatař požádal o pomoc, o přesun
septiku. Pomáhali prý i kluci z kol. Já si na nicmoc
nepamatuji. Jenom vím, že pršelo a den za moc nestál
- tak pokud by ještě někdo chtěl přispět drobnou
vsuvkou, sem s ní, účastníci Jeseníků 1991!
- na závěr večera, spíše rána - ne v Jeseníkách, ale v
Petrovicích vznikly drobné problémy s ubytováním. Sólo
uloženého člověka nám počítali jako pokoj obsazený
jednou osobou. A mně nedošlo, že v pěti jsme si mohli vzít
jeden třílůžák. Možná jej neměli (musíme se ještě s
Bobem vyrovnat, protože platil více)
- a to červené víno na pokoji, to jsme nedopili
|