Dolomity 1996: 1. den - feráta Oskar-Schuster-Steig / Langkofel

Druhý zájezd do Dolomit byl koncipován daleko odvážněji než první, neboť v předešlém roce jsme si ověřili, že modré ferraty jsou "pod naši důstojnost". Na druhé straně naše zkušenosti ještě stále nebyli dostatečné a tak jsme z hlediska ambicióznosti stanovili jako hranici maximálně červenou obtížnost, tedy středně těžkou. Z té jsme jako "začátečníci" slevili v důsledku počasí. Studené letní měsíce poznamenaly podmínky v horách a my jsme šli do sněhu a ledu. První den to zmírnění náročnosti nevedlo, ale druhý již ano.

Kolem 9. hodiny jsme dojeli za slunného, leč mrazivějšího počasí k chatě P.so Sella / Sellajochűtte (2174 m). Ve stěnách masívu Langkofelu se již odráželo slunce, ale špičky zahalovali průsvitné bělostné polštáře. Lanovkou jsme vyjeli k chatě Toni Demetz (2681 m). Vzhledem k tomu, že jsme byli tak rychle a bez problémů nahoře, jsme zasedli ke kávě a capuccinu a koukali s okna dolů do sedla Sella. Přemílali jsme, jak to asi bude vypadat se sněhem ve stěnách. Zachumlaní jsme vyrazili zastíněnou dolinou Langkofelu. Cesta byla plná sněhu. Hned na počátku se ukázalo, že se sněhu nevyhneme. Sestup středem masívu však chtěl pouze opatrný pohyb, protože není nijak náročný. Otázku spíše vyvolávalo pohledy na vysoké stěny kolem nás, kdy jsme hledali, kudy půjdeme. V ústí vnitřního kotle u chaty Langkofelhűtte / Rif. Vicenza (2253 m) jsme se rozloučili s těmi účastníky, kteří ten den ferratu kvůli sněhu radši vynechali. Příchod k začátku ferraty za chatou nebyl nijak dlouhý. Většina z nás neměla s úvazky moc zkušeností, tak jsme je museli s Jindrou Gasiorem zkontrolovat. Teprve pak jsme je pustili dál.