Dolomity 1996: 3. den - feráty Valun + Lichtenfelser Steig / Sella

Z Corvary jsme na Plan de Sass vyjeli lanovkou. Chtělo to být zachumlán, protože byla zima. Rozhled do údolí Vallon a na zasněžené vrcholky řádně pozměnil naše úmysly. Část lidí rovnou odmítla ferraty absolvovat. Ta zvolila přímý výstup cestou č. 638 a 672 na nejvyšší vrchol masívu Piz Boé (viz fotografie napravo). Druhá, odvážnější ještě přemýšlela o zdolání plánované ferraty Piz da Lech/Boéseekofel, ale nakonec to také vzdala. Rozhodla se však projít ferratou Valun, kterou popisují průvodci jako krátkou a lehkou. Stanuli jsme uprostřed zasněženého údolí a zkoumali pohledy, kudy cesta sakra vede. Všechno kolem vypadalo velmi zlověstně. Na jakési přírodní křižovatce jsme se zastavili, abychom si vlezli do úvazků. Jindra Gasior jako zkušený horolezec promluvil ke všem účastníkům v tom slova smyslu, že kdo se bojí, ať klidně odejde, naopak že bude hrdinou. Pokukovali jsme po sobě a možná i měli každý někoho na mysli, kdo by do stěny neměl jít. Nikdo se však k Jindrovu apelu nehlásil. To Jindra nevydržel a řekl: Myslel jsem tebe Olinkou! Olina Hrabánková však roztomile odpověděla, že vůbec neví, proč jí to říká. Tak jsme šli na to.

Já vepředu, Jindra Gasior pole uzavíral. Ze začátku je jištěná část jednoduchá, protože stoupá mírně. Psychologický okamžik přišel ve chvíli, kdy jsme dorazili ke kovové lávce dlouhé asi pět metrů, která vedla přes ledopád. Byla plná ledu a její protilehlý konec byl zkroucený a šikmý. Ošklivé místečko lochtající nervy. Teprve po jejím překonání přijde závěrečná nástupní rovinka a nad ní kolmý výšvih (viz první fotografie níže). Pohled na kolmou stěnu, ze které se nedal vyčíst konec, byl nervy drnkající. Nejhorší je to jako vždycky pro prvního, protože se neví, zda-li se to dá vylézt. Jinak skála se spoustou stupů a tedy skutečně asi lehká, byla zasněžená, skalní otvůrky zaledovatělé. Chytit se bylo velmi obtížné, neboť prsty se nedaly strčit do žádné škvíry, nebo na sněhu ujížděly. Jediná možnost byla vyrvat to "na ruce" po laně a nohy do ledusněhu nakopat a maximálně využívat skob jako stupů. Když jsem byl nahoře, bylo jasné, že vylézt se to dá. Mezitím dole se odehrávaly psychické složité scény. Někteří se teprve po pár metrech lezení rozhodovali, že to raději otočí. Teprve důrazný pokyn Jindry G., že je lepší lézt nahoru než slézat dolů, je donutil pokračovat. Postupně tak ze stěny na horní plošinku vylézal jeden za druhým a na tvářích se postupně rozhostil všem úsměv.