Dolomity 1997: 1. den - feráty Boéseekofel + Valun / Sella

Vrátili jsme se zpátky do údolí Vallon, kousek od místa, kde jsme před nějakou hodinkou začínali. Tím mohlo ten den celé dobrodružství skončit. Protože však v případě ferraty Boéseekofel jde skutečně o velmi krátký okruh, měli jsme v plánu zdolat ještě krátkou ferratu Valun. 

A tak jsme pokračovali stezkou na západní straně údolí, která běží v kořeni masívu a obtáčí údolí až do jeho závěru v jižní části, kde jsou stěny z celého údolí nejnižší. Na první pohled vysoké a kolmé stěny kolem dokola vypadají velmi neprostupně. V nejnižší části, jižním zářezu je však umístěna právě ferrata Valun. Ne všichni průvodci ji uvádějí. Například průvodce Kompassu ji nezná a ani v mapě tohoto vydavatelství nejsou zakresleny přístupové cesty k této ferratě, natož ferrata sama. Ale skutečně v údolí Vallon je. My jsme ji lezli již před rokem, ale protože zářijové období následovalo po studeném létě, všude nad hranicí 2500 metrů ležel sníh a samotná ferrata byla tehdy plná ledu. Však také její slezení vyžadovalo pevné nervy. Už tenkráte jsme si řekli, že ji jednou musíme slézt i za sucha, hodnocena je totiž jako velmi lehká. Pravda je, že není nijak dlouhá, jde v podstatě asi o 20metrový kolmý výšvih, což je vidět na fotografiích pod těmito řádky. Nebylo divu, že v ledu jsme z ní měli na začátku svých zkušeností obavu. Tentokráte za sucha však byla velmi příjemná. Škoda jenom, že je krátká, protože splňovala příjemný lezecký zážitek, leč krátký. Slabé nátury by se jí však za ledových podmínek měly určitě vyhnout.

Po překonání via ferraty Valun jsme postupovali po plošinách mezi vrcholky a přitom stále stoupali. Cestou jsme si říkali, kde uděláme konec. Na Piz Boé jsme totiž nepotřebovali dojít. Už jsme tam byli před rokem. Někde kolem vrcholků Pizes di Valun (2848 m) a Le Ponte (2779 m) jsme odbočili ze značkovaného horského chodníku a vydali se po náhorní plošině směr východ. V průběhu postupu jsme zasedli k obědu. 

Po jídle jsme na cestu č. 638, která měla otočit naše kroky zpět, vzápětí narazili. Cesta vedoucí od hlavního vrcholu masívu stále klesala. Poklidný počáteční sestup se zařízl do ostře zařízlého údolí, cesta nabrala prudce sestupnou tendenci a v jedné chvíli se nám dokonce do cesty postavil ještě jeden jištěný úsek. Nešlo však o ferratu. Po minutí chalupy Rif. Franz Kostner al Vallon (2500 m) začaly první zkoušky vůle. Někteří přemítali o sedačce z Plan de Sass, ale nakonec jsme ještě všichni sestupovali pod ní k mezistanici na Crep de Munt (2198 m). Na navazující a podstatně delší sestup až do Corvary už neměli všichni morální sílu. Tak jsme jim aspoň zamávali, když nad námi projeli v kabince. A oni nám. Sestup dolů, do města byl dlouhý a únavný. Nakonec jsme možná taky měli jet radši lanovkou.