Dolomity 1997: 2. den - feráta Giovanni Lipella / Tofana

Stěna Tofany di Rozes se klene ostře nad údolím a vyvolává přirozenou otázku, kudy ferrata Giovanni Lipella vede. Začíná nenápadně, postupuje se střídavě krátkými kolmými výstupy s traverzy, chvílemi cesta dokonce klesá a pak zase vystoupá a takhle se postupuje stále šikmo na sever, až k sedlu Tre Dita (2 633 m), což je přibližně ve 2/3 celé ferraty. Kdo toho má dost, může přes sedlo přejít k chatě Giussani, což je dobrá úniková cesta. Mám takový pocit, že někdo z našich lidí tohoto zakončení svého mordování využil, už ale nevím kdo.

Většina však pokračovala dál a záhy zjistila, že teprve nad tímto sedlem začíná nejtěžší část ferraty. Cesta se napřímí kolmo nahoru a stoupá strmou stěnou plnou suti až do závěru polokruhové stěny. V jednu chvíli je před lezcem mírný trychtýř, který se zezdola zdá k neslezení. Nám tento závěrečný úsek ztížil déšť, což bylo velmi nepříjemné. Některé úseky se musely vytáhnout po rukou.

Když má člověk ferratu za sebou, má toho dost. Ferrata G.Lipella je totiž dlouhá a náročná. Stáli jsme v druhém sedle (cca 3027 m) a přemýšleli, máme-li ještě vůbec stoupat dál, na vrchol Tofana di Rozes (3225 m). Bylo totiž ošklivé počasí. Zatímco na začátku lezení svítilo slunce, po dosáhnutí horního, druhého sedla se zatáhlo a zbytek cesty byl v mracích. Taky se po dešti ochladilo. Moc chuti stoupat dál jsme neměli, ale překonali jsme tento pocit, přeciť jenom vylézt na vrchol se patří. Cesta stoupala v kamení a klikatila se v serpentinách, nebylo nic moc vidět, pouze občas mezi mraky vykoukl sousední vrchol Tofana di Mezzo, který nás čekal další den. Na vrcholku jsme se rychle společně vyfotili, napili se a mizeli dolů.