Dolomity 1997: 3. den - ferrata Punta Anna (Giuseppe Olivieri) / Tofana

Po dosažení prvního vrcholu - Punta Anny - bylo nutno dávat pozor, kudy vlastně cesta vede. Počasí činilo postup po značkách obtížným. Asi po 100 metrech pochodu po hřebínku Punta Anny jsme narazili na rozcestí. Počkali jsme na čelo ostatních a vydali se do druhé části ferraty, vedoucí k Busu de Tofana. Začátek nebyl obtížný, vedl v zářezu u skály po šikmé skále. Když jsem vepředu postoupil asi 100 metrů, začalo poprchávat a cesta se stala kluzká. Obrátili jsme se k sestupu. Většina tak do druhé části ani nenastoupila a rovnou začala sestupovat. Sestup zpočátku tvoří jištěný úsek, takže se šlo pomalu  My, co jsme byli původně vepředu, jsme náhle byli vzadu a do sestupu se pustili poslední. Bohužel v té chvíli se spustil prudký slejvák. Ve snaze zachránit se před vodou jsme se snažili schovat pod stěnou, ale bylo to ještě horší. Ze stěny totiž časem tekly vodopády. Jediná šance byla z jištěné cesty zmizet a dostat se na volné plochy mimo skálu. Než se nám to podařilo, byli jsme durch. Ti, co vylezli poslední k Punta Anně, měli tentokráte kliku. Oni nebyli zdaleka tolik promoklí, protože z pod skal zmizeli včas.

Další zdolávání ferraty nepřicházelo do úvahy, byli jsme promoklí a nebylo již moc času. Naštěstí asi po 500 metrech sestupové cesty se objevil nádherný kuloár, kterým jsme sjeli dolů téměř jak na lyžích. Na rozcestí v údolí Vallon (2375 m) mezi Tofanou di Mezzo a Tofanou di Rozes jsme byli cobydup. Ti první pokračovali dál k autobusu a náš mokrý zbytek zamířil k chatě Dibona. Čaj! Asi po 45 minutách popíjení a baštění štrůdlu a marného sušení jsme vyrazili také k busu. Vraceli jsme se cestou, kterou jsme již dvakrát absolvovali, jednou předchozího dne a podruhé ráno, když jsme vystupovali do hor. Pouze pod sedlem Col dei Bos jsme tentokráte nepokračovali po vrstevnici, ale namířili si to s kopce po cestě č. 402 dolů a částečně i neznámými pěšinami jsme se dostali k autobusu, který parkoval u chaty Bai de Dones (1889 m).

Všechno dopadlo dobře, nikomu se nic vážného nestalo. Pouze jsme byli mokří. Z pravděpodobně nádherné ferraty G.Olivieri jsme nic neměli kromě lezení a ještě jsme jí ani nezdolali. Jak říkal Jindra Gasior, na tu se neleze téměř v poledne, ale kolem 6. ráno. Fuj, tak brzy?