Dolomity 1997: 3. den - ferrata Punta Anna (Giuseppe Olivieri) / Tofana

Nejlepší nástupové místo k ferratě Giuseppe Olivieri je chata Dibona, bohužel k ní nemohou autobusy vyjet. Jako náhradní řešení jsme tedy stanovili výstup z busu u chaty Bar Magistrato alle Acque (1958 m). Kvůli nadmořské výšce tohoto místa to bylo stále příjemnější, než se nechat vysadit pod chatou Dibona v místě zvaném Cian Zope, které je vysoko pouze 1732 m. Takhle jsme dupali k nástupu téměř po vrstevnici. U výchozího bodu, chaty A.Dibona (2083 m) jsme byli skutečně zanedlouho. Tady však legrace skončila. Přístupová cesta od chaty Rif. Dibona k další chatě Pomedes se sune ostře nahoru v krátkých zářezech vedoucích cikcak. Jde o dech. Bylo ošklivé počasí, takže jsme byli mokří seshora, ale i zevnitř od potu.

U chaty Pomedes (2303 m) jsme byli podle časového plánu, ale notně zpocení. Což bylo nepříjemné, neboť nahoře foukalo, v mizerném počasí nikde ani živáčka. Psa by nevyhnal, jenom ten blbec člověk furt někde courá ... Místo působilo ponuře. Od chaty se šlo nahoru k horním sloupům lanovky a stále nad ní (lanovka nejezdila). Začátek ferraty byl nedaleko od chaty. Nebylo moc vidět a to bylo možná dobře, chyběl totiž rozměr propasti pod zadkem. Cesta nahoru totiž vede po úzkém hřebeni, který tvoří jeden zub za druhým. Ty se překonávají krátkými kolmými stoupáními, která jsou přerušována nedlouhými přechody k dalšímu výšvihu. A takto se pokračuje a pokračuje stále vzhůru až na vrchol první části celé ferraty, k vrcholu Punta Anna (2731 m). Já jsem šel vepředu s Janou Jelínkovou a Hankou Reifovou. Někde za námi byly slyšet hlasy, ale zbytek naší desetičlenné skupiny většinou nebyl vidět. Mraky se válely kolem nás hustě celý den. Přesto jsme měli na pár chviliček štěstí, když se šedé cáry roztrhly a celá propast pod námi se otevřela a na úzkém hřebeni jsme pod sebou cca 30 metrů níže zahlédli i ostatní členy skupinky.