Dolomity 1998: 3. den - ferráty M.Bianchi, I.Dibona, R.de Pol / Cristallo

Tento den opět nabízel spoustu kombinací, protože při pochodu od chaty G. Lorenzi se dalo vybírat ze tří ferrat, jejich napojování atd. Lezení tohoto dne však bylo poznamenáno počasím. V noci se vyjasnilo, teplota klesla pod nulu. Ráno bylo nádherně, ale ve výškách kolem 3000 metrů ležel led a sníh.

Horovi, Znamenáčkovi, Bobo a další vystoupili z autobusu v sedle Passo Tre Croci 1805 m, čímž hrdě odmítli využít lanovku od chaty Cap. Rio Gere 1698 m. Většina z nás však tak hrdá nebyla, takže jsme skupinka našich VHTistů měli v zápětí pod klinkajícími se nohami. U chaty Son Forca 2218 m bylo nutno kousek seběhnout a přesednout do gondoly (zde nasedla i skupinka pěšáků) vedoucí k horní stanici, do sedélka Staunies 2918 m s chatou G.Lorenzi 2932 m. To byl bod prvního vážného rozhodování.

Část vyrazila rovnou do hlavního směru ferratou Ivano-Dibona, ti zkušenější i někteří méně zkušení se rozhodli pokořit ferratu Marino Bianchi. Nebylo to však jednoduché rozhodování, protože lana byly pod ledem stejně jako stupy ve skále. Bylo samozřejmě možné počkat hodinu na slunce, ale kdo chtěl projít vše, čekat nemohl. Tak jsme to zkusili. Záhy se ukázalo, že kdo má špatnou podrážku nebo již opotřebenější boty, bude mít problémy. Klouzalo to. Mně to například klouzalo docela fest. V polovině výstupu jsem to z tohoto důvodu otočil jako i jiní a sešel zpátky k chatě. Vrchol Cima di Mezzo 3154 m pokořili, pokud vím, Jelínkovi, Pečovi a Piherovi (pokud jsem na někoho zapomněl, ať se ozve). Přitom za sucha? S prstem v nose!

U chaty G.Lorenzi se formovala malá skupinka odpadlíků. Pohled na ferrata Dibona však vyvolával všelijaké reakce. Motala se po ní nepřehledná řada postaviček jako na Václaváku a bylo jasné, že dlouhé fronty se tvoří kvůli sněhu a ledu. To bylo velmi nepříjemné vzhledem k dalšímu programu. Otázkou bylo, jak spousty lidí a dlouhé fronty překonat. Muselo to jít. Nasadili jsme drsné tempo a cestou necestou, mimo trasu, řetězy, ve sněhu a ledu na skále, kličkovali mezi davy. To samozřejmě vyvolávalo pohoršení. někteří se jenom za nás báli, někteří se báli o sebe. Asi 300 metrovou hřebenovou pasáž plnou žebříků jsme "prolítli". Zastavil nás až sestup do sedla Grande 2874 m.