Dolomity 1998: 3. den - ferráty M.Bianchi, I.Dibona, R.de Pol / Cristallo

Šlo o stometrovou stěnu, která byla v této části skutečně ferratou a visel na ní had lidí včetně spousty našich lidí. První odhad zněl, že tady si posečkáme v zástupu aspoň hodinu. Lidi ve frontě byli nejistí a báli se. Není divu, jištění měli všelijaké. Nejlépe byla připravena však naše Maruška Svátková, která neměla nic. Však také slíbila, že se to již příště změní. Dobře na tom byl i Vláďa Kozák, který šel v podstatě jenom s jednou schopnou rukou. Je to cvok! Pravda ale je, že naši lidé to nezdržovali. Měli problémy, ale lezli.

V sedle Grande se lámal chleba podruhé. Někdo chtěl pokračovat nadále ferratou Ivano-Dibona, která až do konce slibovala již spíše poklidnou chůzi. Kdo ještě chtěl zažít dobrodružství spěchal k ferratě René de Pol. V takovém případě bylo nutno sestoupit hlubokým údolím Forame, který byl nepříjemně stížen tím, že pod sněhem nebyly vidět značky a tudíž cesta. Nebezpečí ale nehrozilo, pokud se dobře hlídal terén, aby se člověk nedostal do strmých svahů. A to šlo. Kolem asi 2500 metrů zmizely poslední zbytky sněhu a přestože hledání cesty ještě nějaký čas trvalo, údolí bylo přehledné a cíl byl vidět. Však se také při sestupu do sedla Verde 2380 m nic komplikovaného nestalo. A zde se lámal chleba potřetí, aspoň pro zbytek asi osmi lidí, kteří se vydali touto cestou. skupinku. Na ferratu René de Pol, která podle průvodců patřilo jednoznačně k nejtěžším ten den, se chtělo už pouze mně, Hance R. a Jirkovi Hamplovi. Skupinka kolem Vládi Kozáka a Hanky Zelené se rozhodla ze sedla sejít normální stezkou. Hahaha, ti si dali!