Dolomity 1998: 3. den - ferráty M.Bianchi, I.Dibona, R.de Pol / CristalloVia ferrata René de Pol byla ten den lezecky asi nejpříjemnější. K jejímu nástupu bylo však nutno překonat několik nenápadných vrcholků, kde cesta chvílemi klesala a zase stoupala zpátky do výšek přes 2400 metrů. Krášlily jí však krásné výhledy na všechny strany, zvláště na protilehlý třítisícimetrový rudý vrchol Croda Rosa. Ferrata samotná začala až pod vrcholem Il Forame 2445 m, kde jsou drobné zbytky opevnění z bojové fronty. Ferrata není souvislou jištěnou cestou, sestává asi ze čtyř kratších, izolovaných úseků. Přesun mezi nimi vedl však po velmi strmých partiích nad hlubokou propastí bez velkých šancí se chytit. Lezecky byly asi určitě ten den nejzajímavější. Ale úplně náročné taky nebyly. Závěrečný sestup opět po západním boku hory Forame pokračoval v lechtání nervů. Šlo opět o stezku vedoucí na hraně hluboké propasti. Byla plná kamínků a boty ujížděly. Psychicky to bylo darda. Zbylým dvěma se to tolik nezdálo, měli holt lepší podrážku. A na závěr se přidal ještě sestup klečí přes kořeny. Holt až do cíle, k chatě Ospitale 1490 m to byla ruchačka. Však to také bylo hnusný tisícimetrový "pád", který jsem odskákal problémy v koleni (asi 14 dní jsme se nemohl pořádně postavit na pravé koleno). Nebyli jsme však jediní, kteří si užívali. Druhá skupinka měla pech. Průvodce nelhal, když psal, že sestup normální stezkou je potřeba hlídat, protože se ztrácí. To se také zmíněné skupince stalo, v údolí Felizon sešli z cesty, dostali se do neprostupných koryt potoků a v jedné chvíli nevěděli, co mají dále dělat. Měli bobky, asi. Údajně je zachránilo staré lano, které tam někdo nechal při vědomí, že bez něj se tento úsek zdolat nedá. A co ostatní? Scházeli ferratou Ivano-Dibona a lebedili si, neboť prý sestup byl v pohodě. Nejodvážnější skupina dobyvší Cima di Mezzo šlo nakonec tímto sestupem, protože výstup na vrchol je zdržel a už neměli dostatek času na ostatní legrácky. |