Apeniny 2001: 9. den - Viterbo, Orvieto

Po obědě jsme se postupně vytráceli tak, jak jsme přijížděli. Někteří chtěli nahnat čas, protože nás čekal na závěr dne další vrchol zájezdu, středověké ORVIETO. Byl to zároveň přesun do třetího, posledního kraje našeho putování - kraje UMBRIA. Vyrazil jsem opět sám. Po celou dobu jízdy se nade mnou - stejně jako nad ostatními - honily mraky a po levé ruce občas zahřmělo. Voda se ale držela nahoře. Jenže jak dlouho? Při dojezdu do městečka BAGNOREGIO se objevil po pravé ruce obrovský lom a v dáli byla vidět pohádková silueta "hradu" vysoko nad okolím. Při vjezdu do města jsem narazil na Reifovi, kteří se snažili objevit, jestli byla silueta skutečností nebo pouze přeludem. Těžko se odhadovalo, o co vlastně šlo. Reifovi se otočili a já ještě chvíli čuměl do mapy. Podle mého odhadu šlo o jakési městečko CIVITA. Bylo mimo trať, asi kilometr až dva bokem.  Váhal jsem, jestli se k němu vydat nebo ne. Rozhodl jsem se dojet aspoň na konec Bagnorégia a rozhlédnout se. Záhy jsem však narazil na silnici, která snad v 90 stupňovém sklonu padala dolů. To tedy ne. Vyjel jsem zpátky a zahlédl cedule na Belveder, čili vyhlídku. To je ono! Na jejím konci se přede mnou otevřelo pohádkové panoráma. Stálo přede mnou městeško na kuří noze. Důlní činnost rozdělila Bagnoregio a část zvaná  Civita di Bagnoregio musela být nakonec s hlavní částí spojena umělým betonovým můstkem. Lávka pouze pro pěší? Pro auta určitě ne. A ten šílený sklon! Lákalo mne tam zajet, ale co čas? A musel bych kolo určitě tlačit. Fuj! A tak jsem meditoval a pak si řekl, srabe! A vyrazil. Nejdříve jsem při sjezdu málem zadřel brzdy a pak mi stále ujížděly nohy, jak jsem se snažil na okovaných botách vytlačit kolo do pevnosti. Uvnitř hradeb se nacházelo roztomilé a čilé městečko, obydlené lidmi a nabízející příjemné restauračky k posezení. Zjevně se sem chodilo odnaproti na nedělní vycházky. Civita byla skutečně kouzelná. Na závěr mě čekal ještě jednou krkolomný sjezd a prudký výjezd téměř k neušlapání.

V Bagnorégiu jsem potkal skupinu kolem Jirky H. a Boba F., která kouzelnou kulisu v dálce také zahlédla. Radil jsem jim aspoň dojet na vyhlídku a jel napřed. Silnice se klikatila a při vyjetí z města jsem dohnal další naší skupinku Aleše P. a Jitku D. Hned jsem Alešovi schválně sdělil, co minul. Chudák. Řešil, jestli se nemají s Jitkou vrátit. To zarazil déšť, který nás začal konečně vážně ohrožovat. Srazili jsme se pod stromy a řešili, co dál. Čekat, nebo pokračovat? V jednu chvíli  jsme se rozhodli pokračovat, protože se zdálo, že déšť mírní. Nebyla to pravda. Po sto metrech jízdy přidal. Dál už to byla otázka vůle: Jet nebo čekat. Aleš P. nasadil stříbrný přehoz a jako šíp odjel do deště v zádech s Jitka. Bobo F. se také rozhodl jet i bez stříbrného přehozu a tak jsem se také přidal. Stejně už jsem byl docela mokrý, tak co! Bylo jenom otázkou času, kdy člověk promokne úplně. Pak už to bylo jedno. To se taky záhy stalo. Z jezdeckých bot vytékala řeka a už bylo to šumafuk, i když do Orvieta zbývalo ještě minimálně deset kilometrů. Nakonec se ukázalo, že rozhodnutí jet bez ohledu na počasí bylo správné. Ten den déšť nepřestal a ani se nezmírnil. Při sjezdu s kopců k Orvietu nebylo nejenom nic z fotografování, ale ani z pohledů. Jízda po mokrém asfaltu v houstnoucí dopravě byla riziková. Veliká škoda. Jinak to musela být pohádka.