Jestliže první den lezení si vedení CK nebylo jisto schůdností trasy a mělo strach zda-li projdeme údolím Cantoni, druhý den se jeho obavy ještě prohloubily. Důvod byl prostý. Odborné knihy hovořily o tom, že na námi navrhovaný okruh je potřeba si rezervovat aspoň 9 hodin. To byl ještě ten lepší případ. V horším se hovořilo dokonce o 11 hodinách. Pro paní Stružkové bylo nepochopitelné, jak chceme stihnout trasu, při jejímž zdolávání se má počítat s přespáním na pochodu. Lehkým tónem jsem to do mikrofonu při jízdě autobusem k východišti trasy vysvětlil: "Rozpětí 11 hodin si nebudeme všímat. A na devítihodinový pochod máme přeciť dostatek času mezi 10. a 18. hodinou!" Zatímco normálně v buse všichni spí, v tom našem jakoby nic jiného neposlouchali, než moje brebtaní. No, bóže, seknout se může každý. Přeciť nás ale nemůže vyděsit nějaké hloupé počítání hodin! Důležité je, že se to ujít dá! Vedení CK kroutilo hlavou.

Za jízdy pak samozřejmě následovaly diskuse, na co kdo má a na co ne. Roli hrálo také to, že přes zdání lehkosti dal první den lidem docela zabrat. Mnozí přes večerní hlásání, že se cítí lehce, se tak již necítili. Nebylo pak divu, že po dojezdu autobusu na parkoviště u chat Malga Canali/Ritonda (1302 m) mnozí vyrazili jako zajíci. Především nás čekal dlouhý postup údolím Valle dei Canali. Pro ty, co se rozhodli přese všechny varovné hlasy celý okruh absolvovat, bylo důležité, jak rychle dosáhnou opěrného bodu - chatu Rif. Treviso (1631 m). Ukazatel hlásal 1:40. To bylo trochu moc. Podle toho taky vypadala rychlost pochodu čelní skupiny. Šlo téměř o úprk. Zvláště závěrečné serpentiny pod chatou daly zabrat. Však také z většiny po dosažení chaty Treviso cákalo.