Po příchodu k ferrátě Fiamme Gialle se nikdo moc dlouho nezdržoval. Čas nás strašil. Nezbylo ani moc času na jídlo. Samozřejmě že došlo k tlačenici při nástupu do ferraty, ze které nakonec vystoupil Jirka H. Asi znechucen řečmi o zdržování. Určitě by ji zvládl, protože nebyla až tak obtížná, byť svoje mouchy měla. Možná šlo ale o vážné rozhodnutí ve chvíli, kdy měl problémy hned na začátku. V takovém případě klobouk dolů.

Pokud jde o ferratu, nebylo úplně jasné, kudy vede. Někdo byl přesvědčen, že kolmou skalní stěnou před očima. To se později ukázalo jako omyl, ale kdekoho to mohlo vystrašit. Cesta se však záhy výrazně stočila kolem skály a mířila doprava. Bylo na ní nutno překonat především dvě kolmé pasáže. První téměř stometrovou uprostřed ferraty a druhou v jejím samotném závěru.

Počasí nám přálo o něco více než předcházející den. Ne že by svítilo slunce. Bylo stále pod mrakem, ale mraky byly vysoko a tak jsme se mohli orientovat. Počasí také dovolovalo více fotografovat. Vzhledem k tomu, že jsem lezl podstatnou část bez jištění a předháněl jednu skupinku za druhou, sem vlastně nafotil více lidí než jindy. A nejenom ty samé tváře z jedné skupinky kolem sebe.

Přestože ferráta byla dvakrát kratší než minulá, pozornost vyžadovala a bylo na ní pár hezkých míst. Lezla se však v pohodě, protože žádné z míst nebylo příliš vzdušné. Nejvíce trápení způsobilo lidem asi posledních 20 metrů, kde se lezlo velmi kolmou, byť krátkou štěrbinu. Rizikem na celé trase byl pád kamenů. K tomu bohužel docházelo neopatrností lezců, kteří příliš spěchali. V jedné chvíli prosvištěl šutr tak blízko, že to smrdělo. Zničil však jenom bundu. Naštěstí. Je to varování pro lezení kdekoli a kdykoli!