Dolomity 2003: 3. den - via ferrata Rio Secco / Salurn / Lagorai

Nad touto odbočkou to vypadalo, jako když ferrata již skončila. Byl to však klam. Část cesty před posledním úsekem vedla celkem pohodlným řečištěm. V jednom místě pomohl s výstupem padlý strom. Copak tu bylo předtím, než padl? A kudy se lezlo? To věděli asi jenom panenky Marie, které na nás koukaly ze skalních komůrek v počtu tří. Ale neradily. A pak už přišel dlouhý, závěrečný úsek, kde nás vítali Pavel S. s Jirkou K. Tento závěr se pozná celkem lehce. Jde o výraznou kamennou přehradu. Umožňuje v pohodě sedět na hraně a koukat na ostatní "upocence". Například milé Bavoráky, kteří nám sdělili, že naše další skupinka má jisté problémy. To jsme totiž ještě nevěděli, že někteří se rozhodli ferratu opustit.

Nahoře jsme proseděli téměř hodinu, aspoň ti úplně první, aniž by se někdo z druhé skupiny objevil. A tak jsem se rozhodli vydat na cestu dolů. To znamenalo v prvé řadě vystoupat příkrým lesním porostem do místa zvaného Dosson ve výšce 700 metrů. V těchto místech se stinný zářez kaňonu říčky otevřel a prudké slunce začalo nemilosrdně pražit. Ještě že jsme ferratu lezli dopoledne, kdy do ní slunce nemohlo! Asi po 100 metrech chůze po horní hraně skály se objevila turistická zajištěná cesta Sentiero attrezzato Burone-Giovanelli, která prudce v kolmé stěně padala dolů. Vždycky mne fascinuje, jak se najdou v těchto kolmých stěnách docela "pohodové" sestupy po stěnách, které vypadají tak kolmě. A vždycky znovu a znovu se najdou skalní stupně a zářezy. Sestupová cesta svojí náročností mnohým připomněla krutý sestup prvého dne. Poskytovala však nádherné pohledy do kraje. Nabídla nám také jeden 20 metrový žebřík. Když jsme se konečně objevili na parkovišti, byli jsme rádi, že už máme sestup za sebou. Konečně jsme mohli shodit pálící boty, zpocené ponožky a dát si pivo, neboť řidiče s autobusem čekali až do pozdního odpoledne s námi.