Dolomity 2004: 1. den - ferráta Finanzieri / Il Colaz / Marmolada

Následoval dlouhý výstup střední pasáží stěny masívu Il Collac, který však už žádné show nenastrčil do cesty. A tak jsme v pohodě - samozřejmě udýchaní - vylezli do nenápadného sedélka a měli možnost také spatřit toho dne po dlouhé době sluníčko. Byli jsme na slunce moc rychlí. Ani kolem poledne slunce ve stěně stále nebylo. Závěr na špičku Il Collacu trval už jenom chvíli. Pojedli jsme, vyfotili se a lezli po druhé straně dolů. Ten byl také zajištěný. Ferráta to nebyla, ale sestup byl jako vždy velmi nepříjemný. Ale ne jako před lety, v roce 1998. Starý sestup nezajištěným suťoviskem s věčně sevřenými půlkami Italové změnili. Nově je sestup z poměrně velké části veden více ve skále, takže některé úseky je potřeba normálně slézat pozadu, ale jsou zajištěny. Velké riziko pádu kamenů však trvá i nadále.

Protože jsem potřeboval z organizačních důvodů dojít až na chatu P.so San Nicolo, bylo nejenom nutno postoupit do sedla Negra (jiná varianta ani není), ale jít dál po hřebeni. Cesta zpět na úpatí hřebene Il Collac klesne až příliš, takže do sedla je nutno opět vystoupat. Jak hnusné! Ke všemu nám v cestě vadila skupina Italů, kteří pochodovali těsně za sebou na velice úzkém horském chodníku. Šlo je předstihnout až v samotném sedle Negra. Ze sedla Negra se už naštěstí klesalo, je nutno překonat nenápadné sedélko, které je ze severu částečně zajištěno. Z jihu ne, ale nohy tu po štěrku nebezpečně ujíždí. Hole přijdou víc než k duhu. Odměnou za nepříjemný sestup je pochod po vrstevnici mezi svišťovými loukami. A že jsme jich viděli! Bohužel nebyli vypasenci moc blízko. Ale za to jich bylo snad více než krav na protilehlé stráni. Po minutí dalšího sedélka s odbočkou na cestu Lino Pederiva jsme museli ještě jednou vystoupat k válečnému opevnění. Teprve potom definitivně opustit výstupy. K chatě v sedle S. Nicolo se už jenom schází, když po levé ruce se naskýtají výhledy do hlubokého údolí Nicolo.

COL OMBERT

U chaty řvali Italové jako tuři, ale důležitější bylo zjištění, že ferrata Col Ombert skutečně existuje. Před chatou byla nejenom cedule, kudy k ní dojít, ale uvnitř stavení byli fotografie z ferráty. Hospodský však žádnou mapku neměl. Jak se poději ukázalo, tato neznámá a nenabízená via ferrata už v posledních výtiscích map firmy Tabacco je zanesena. Seděli jsme u piva, zatímco na jižně položeném hřebeni Costabela se odporně zatahovalo. Ocelově šedé mraky visely všude. Nějaký čas jsme dělali hrdiny, zatímco Italové vyklízeli pole. Také jsme jej časem vyklidili. Směr jsme nabrali co nejkratší cestou rychle do údolí Contrin mezi stromy. Co kdyby začaly lítat blesky!