c.k. Trojmezí 2004: 11. den - Idrija, Soča

Trasa: zastávka pod Podjelovym Brdom 650 m - sedlo Kladje 787 m/3,5 km - Cerkno 324 m/7 km - Želiec/Idrijca 250 m/5 km - Tolmin 208 m/34 km - Kamno - Kobarid 235 m/16 km - Magozd 457 m/4 km - Tarnovo 320 m/5,5 km - Žaga 352 m/10,5 km - Bovec 460 m/9 km - Čezsoča 368 m/2,5 km, cca 90 až 100 kilometrů, převýšení 500 až 600 metrů

Ivo, či spíše předpověď nelhala. Ráno déšť zmizel a silnice osychaly. Nebylo žádné zvláštní teplo. Nepříjemné mraky pokrývaly oblohu dál. Jet na kole byl risk, ale sedět druhý den v busu by byl opruz. Délku trati jsem odhadnul podle mapy něco kolem 60 až 70 kilometrů s cílem v Bovci. Jenže slovinské mapy nehorázně lžou. Nevěřte jim! Jenom do Cerkna to nebyly čtyři, ale 10 kilometrů. Den začal tříkilometrovým stoupáním do sedla Kladje ve výši 787 metrů. Ivana měla od toho dne problémy s dušemi. Asi to nebyla taková Šišina, i když o duše jí pečuje Vláďa. Ovšem i výběr dobrého servismana děla z člověka šíleně šikovného jedince.

Sjezd do Crkna neměl chybu. Však jsme zase s Vláďou točili. Dole,v městečku jsme narazili na skupinku na kafíčku. Vláďa K. chtěl jet mermomocí směrem k památce jménem Kranje. Netušili jsme, jak je daleko. Vyrazili jsme. Cesta stále stoupala. Asi po čtyřkilometrovém stoupání jsme mrknul do mapy a zjistil, že Kranje je památka na partyzánskou nemocnici v horách. Zbývalo k ní asi šest kilometrů. Partyzánská nemocnice mne nezajímala a už vůbec ne se k ní drásat do kopce. Už jenom ze sjezdu do Cerkne bylo jasné, že program toho dne bude napnutý. Otočili jsme a jeli zpátky k hlavní silnici. Fotili jsme soutěsky a Vláďa natáčel. Deset kilometrů před Tolminem bylo jasné, že máme zpoždění. Tak jsme to nakopli, aby nebylo moc veliké. Jenže kilometry dál rostly a místo deseti jich bylo náhle patnáct. Přijeli jsme k autobusu s 20minutovým zpožděním. Ostatní seděli již spokojeně na kamenech, sluníčko pálilo na plný pecky a někteří přemýšleli o koupání v Soče.