A ve větší skupince se pokračovalo i dál. Leč ani tolik mozků netrefilo správnou odbočku k hradu a stejnojmenné vesničce Lacoste. Bylo to stejně jedno, protože cesta tak i tak vedla do kopce. Na ten jsem vytáhnul Marušku. To jsem byl ještě při nějaké síle. Klasicky na křižovatce s odbočkou na Lacoste došlo k řešení, co dál. Znáte to, moc lidí neví rychle, kam má jet.

Tak jsem jel napřed. Na kopci jsem váhal, zda-li jet dolů nebo vlevo. Jel jsem dolů. Na odbočce k hradu markýze de Sade jsem potkal skupinu z chatičky číslo 1, která už měla hrad za sebou. Před vstupem do hradu jsem zase potkal Vláďu R., který přijel seshora. Počkali jsme na Táňu, která zase přijela zezdola jako já, a šli na prohlídku. Markýz na hradě nebyl. Vrata do obývané části byla zašpérovaná.

A zatímco Táňa s Vláďou bloumali zrakem po kraji, já bloumal po silničkách kolem hradu. Jasně. K hradu se dalo jet horem a nebyl třeba klesat. Kdybychom trefili odbočku na Lacoste už od počátku, bylo by vše jednodušší. Ale proč?

A tak jsem odjížděl dál sám samotinký, všemi opuštěný. (Jak se později ukázalo, ostatní sjeli většinou v Lacoste dolů a Bonnieux vynechali.) Před další vesničkou Bonnieux jsem se tvářil nenápadně, vklusal do sadu, narval hrstě třešní, vyklusal zpět a tvářil se, že zírám do kraje. Kolem jezdila auta a ze mne lítaly pecky.

S plným břichem skvostných plodů se ke kostelu jelo špatně. Byl na samé špičce vesničky odtržen od centra, ale kdo to mohl tušit. Vesnice jaksi sestávala z více "pater". Při sjezdu uličkami do centra a hledání restaurace jsem narazil opět Táňu s Vláďou a šel si s nimi sednout. Dal jsem si Carré de d´agneaux. První své jehněčí v kraji. Bylo výtečné. Podle jehněčího poznám, kde umí vařit. V Čechách to tedy není. Tedy aspoň podle jehněčího. A sorry, už si vzpomínám na skvostné kotletky v hotelu Palace. Majitelka restaurace v Bonnieux byla v Praze dokonce třikrát.

Další zastávkou naší trojice byl římský most Julien. Kamennou stavbu jsme obhlédli, pokývali hlavami a pokračovali dál k okrovým skalám kolem Roussillonu, mezi kterým parkoval náš autobus. Čas byl v té chvíli důležitý. Autobus měl totiž zmizet z místa v 16:00 a my k němu dojeli v 15:40. Tedy včas, byť až na chvostu. U autobusu mačkala v rukou plechovky už většina účastníků.