Náš další postup se odehrával v trochu neznámé krajině. Silnice se často měnila na v šotolinu, asfalt byl dost rozbitý. Vyráběl jsem na cestě značky pro zbloudivší Aleše, objevil se však, než jsem stačil svoje veledílo dodělat. Každou chvílku jsme kontrolovali směr. Při dalším přejezdu hlubokého údolí jsme se s Alešem vsadili o pivo, kde je Sv. Hubert. Já tvrdil za námi vpravo, on tvrdil, že vlevo. Měl pravdu, já jsem si popletl sv. Lamberta. Sázku jsme zrušili. Byla jenom o pivo a v kraji o něj stejně nebyla šance zakopnout. Byla pustá. 

Objevil se před námi vrchol Mount Ventoux. Při dalším sjezdu jsme potkali skupinku mezinárodních cyklistů, z nichž jeden byl schopen mluvit polsky. Byl to myslím Islanďan, ale měl polského kamaráda. Po rozlučce s nimi jsme sjížděli k dalšímu rozcestí. Ani jsme v tu chvíli netušili, že tenhle kousek jsme už absolvovali před dvěma dny při jízdě do Saultu.

Sjezd kaňonem do vesničky Méthamis neměl chybu. Byla možná ještě hezčí než Nesqué. Ale kdo to posoudí. Stačilo mít pouze před očima menší mlhu. Před vesničkou jsme česáče požádali o koupi třešní. Dali nám pytlík zadarmo. V Métamis holky zůstaly u kašny pod stromem. Na vršek vesničky se jim vůbec nechtělo. Chápu. Pak by to nebylo lážo plážo. Tak ke kostelíku na vršku jeli jenom kluci. Vyrazila na nás místní madame. Mile, odkud že jsme ... Hrozně se rozklábosila. Vypadalo to, že Méthamis již neopustíme.