Dolomity 2008: 2. den - via ferrata Cengia e Doge / Marmarole
Trasa: P.te degli Alberi (1134
m) - Rif. Tre Sorelle (1150 m) - údolí potoka Rio di S.Vito
- rozcestník v údolí San Vito (2047 m) - feráta
Cengia e Doge (max. 2200 m) - sedlo u Biv. Voltolina
(cca 2000 m) - Forc. Vanedel (2375 m) - Forc. Croda
Rotta (2569 m) - Meduce di Dentro (2174 m) - Forc. d.
Mescol (cca 2300 m) - Biv. Musatti (2111 m) - sestup k
chatě Tre Sorelle (1150 m) - P.te degli Alberi (1134 m) |
-
první hláška dne zněla: Vašku, já bych tě zabil!
Petr Máša byl konfrontován s chrápáním Vašíka S.
- většina účastníků skupina Voltku alias skupina pana
Michala se rozhodla zkusit zdolat dvě feráty na přelomu
masívů Sorapis a Marmarole. Pouze Jitka P., Marie S. a
Ivana K. se rozhodli jít procházkou dovnitř kráteru
Sorapis k chatě Vandelli. Variant pochodu bylo pět.
- favoritem byla varianta 2/, protože zdolávala pouze mírně
obtížné feráty. Tak aspoň byly dvě. Měla jenom jeden
problémeček: tisícimetrový ostrý výstup, který jsme
již jednou šli - byť opačně
- počasí bylo jenom o málo lepší předchozího dne
- 9:00 nechali jsme se vysadit u mostku P.te
degli Alberi (1134 m) a pochodovali po široké štěrkové
cestě až k chatičkám Rif. Tre Sorelle (1150 m).
Jde o oficiální vstup do masívu Marmarole. Žádný úředník
nebyl na místě, k dispozici byly nápoje, ve kterých leželi
stočeni hadi a plastická mapa celého masívu. Trasa vedená
bokem jeho vrcholků až k bivaku Musatti vyvolala - aspoň
myslím - v některých povzdech "uf". Bohužel nás
to nevarovalo!
- 9:30 o chvíli později jsme se po pohodlné cestě
dostali k rozcestníku v údolí potoka di San Vito. Hlásal,
že cestou č. 227 je to k bivaku Comici 3:30. To bylo moc.
Velký chural, se usnesl, že to je moc. A vzhledem k tomu,
že prvotním cílem tohoto dne byla návštěva masívu
Marmarole, kde jsme ještě nikdy nebyli, odpadly varianty
1/, 2/ a 3/. Další cíl byl jasný: po cestě č. 226 dosáhnout
co nejdříve rozcestníku téměř na konci údolí San
Vito
- 10:45 jsme stanuli u dalšího rozcestníku pod
vrcholem Corno del Doge (2615 m). Mezitím jsme
minuli několik vodopádů, zdolali serpentinový výstup
lesním porostem a závěrečný výstup strmým suťoviskem.
Vzduch byl vlhký, dost jsme se potili. Konec údolí v
nedohlédnu
- závěrečný pochod údolím di San Vito byl dokonalý.
Nejenomže se cesta trochu umoudřila, ale bylo to samozřejmě
krajinou. Nikde ani živáčka. Jen na obzoru čnící úd věže
Torre Sabbioni. Celá horní část údolí má zvláštní.
zvýšenou ochranu. Jakou? Těžko říci, nápisy byly
pouze v italštině
- 11:30 konečně u rozcestníku (2047 m)! Měli jsme
za sebou 850 metrový výstup. Zprava seshora přicházela
cesta od feráty Carlo Minazio, kterou jsme vynechali. Naše
cesta naopak vedla doleva, ostře zpátky a stále do kopce
|