Dolomity 2008: 2. den - via ferrata Cengia e Doge / Marmarole
- mraky, možná milostivě halily další výstup, který
byl echt hnusný. Nejenže šel nahoru, ale dokonce min. 50
výškových metrů zase dolů, aby závěrečný stoupák v
suťovisku šel kolmo nahoru bez větší šance se o něco
opřít či zapřít.
- 15:50 konečně v sedle Forc. Croda Rotta
(2569 m)! Ti, co byli nahoře, byli šťastní, že nepatří
k těm, co měli v suťovisku velikost špendlíkové hlavičky
- při dalším postupu je potřeba dávat velice pozor,
kudy vede cesta! Staré značky totiž směřují přímo ze
sedla dolů, do dalšího údolí. Tudy se již nechodí a
asi je to dobře. Správná cesta sestupuje na stejné straně
jako výstupové suťovisko, po desítkách metrů se stáčí
k bočnímu hřebeni a zajištěným sestupem (za mokra si
velmi nepříjemným) se teprve dostává na rozhraní hřebene
- 16:10 teprve tady se odhalí další údolí v celé
své kráse i s protilehlým výstupem. Vzhledem k tomu, že
rozhraní hřebene je velmi ostré, následoval stejně tak
ostrý sestup
- 16:30 v polovině sestupu cesta protíná skalnatý
kuloár soustavou žebříků téměř o délce 70 metrů.
Tato část je také na mapě jako jištěný/ferátový úsek
označena. Sestup po žebřících je pohodlný, leč! Padá
tu kamení, které je nahrnuto na horních hranách žebříků.
A protože kuloár je úzký, všechny valící se kameny se
sypou na lezce. Šutry, ani lezec nemají kam utéct. Protože
jsem lezl s náskokem vepředu, Honza T. správně další
lidi zastavil, než prolezu a pak sestupovali krátce za
sebou ve více skupinách. Stejně na mne dva šutry smetl a
jeden zastavila má ruka
- při výlezu z kuloáru jsem načapal dva kamzíky, kteří
následující cestu seskákali v pohodě. Já se částečně
jistil holemi, když to spíše chtělo volné ruce
- 17:00 jsem byl na dně horní části údolí Meduce
di Dentro (2174 m). Bylo mi jasné, že máme-li
stihnout autobus dole v 18:00, museli bychom rovnou
sestupovat z tohoto údolí a vyhnout se dalšímu výstupu.
Počkal jsem na Honzu T. a šel napřed na hranu skalního
valu zjistit, zda-li by se nedalo sestoupit rovnou mimo
cesty. Moc jsem v to nedoufal, protože na mapách nebyly žádné
tečkované cesty pro horolezce. Kamenný val z obrovských
kvádrů se táhnul dál a dál a hrana sestupu byla v
nedohlednu. Než riskovat, rozhodl jsem se pokračovat do
dalšího sedla
- zhruba v polovině se muselo prolézt zářezem, který
byl jištěn lany. Sakra! Další na mapě neznačený jištěný
úsek. Kolikátý už ten den! Postavičky pode mnou vylézaly
z balvanů a pomalu se sunuly kopcem za mnou
|