Dolomity 2008: 2. den - via ferrata Cengia e Doge / Marmarole
- 17:35 jsem konečně stanul v sedle Forc. d.
Mescol (cca 2300 m). Přede mnou se otevřelo poslední
údolí a uviděl jsem na jeho dně i bivak Musatti. Sestup
z hrany hřebene začal jako v předchozím případě. Tak
ostře, že byl jištěn a šlo možná o nejtěžší jištěnou
část na celé trase. V té chvíli jsem netušil, že než
sestoupím na dno údolí Meduce di Fuori, tak mne čekají
ještě další tři jištěné úseky
- po skončení feráty cesta běží schovaná pod masívem
Mescol (2413 m) a vzápětí si to zase namíří
kolmo dolů - druhým jištěným úsekem. Při prostupu dalších
jištěných úseků jsem měl aspoň možnost kontrolovat,
jak ostatní zápasí s první ferátou hned pod hřebenem
- 18.20 dostihl jsem bivak Musatti (2111 m).
25 minut poté, co jsme měli být všichni u autobusu. V té
době již většina z nás byla bez vody a lidi měli
semtam nějaké tyčinky na posílení. U bivaku byla konev
s vodou, ale byl v ní pouze malý zbytek. Snažil jsem se
dovolat do autobusu, ale nebyl signál
- čekal jsem asi 10 minut, zda-li se za mnou nikdo neobjeví,
ale nikde nikdo. Nezbylo mne lézt dál, aspoň dosáhnout místo
se signálem a dát echo
- sestup po cestě č. 279 je kapitolou sama pro sebe. Je od
počátku prudký - podobně jako sestup od bivaku Comici. Běží
po východní straně hřebene Mescol. Naštěstí - odhadem
- asi po zdolání 200 výškových metrů byl nejenom k
dispozici signál, ale také voda. Aspoň to. Ihned jsme se
domluvili, že my nahoře jsme v pořádku, ale že já budu
dole nejdříve za hodinu - tzn. zhruba v 19:30 - a poslední
zna mnou zhruba s 30 minutovým odstupem. Takže poslední
by měli být dole kolem 20. hodiny. To byl sen, který byl
totiž přáním. Tušil jsem, že k osmé se definitivně
setmí. Autobus odjel s ostatními účastníky zájezdu do
hotelu s tím, že se později vrátí
- sestup byl neobyčejně náročný. Po celou dobu byl strmý
s mírnou výjimkou v dolní části smrkového lesa. Horní
část byla skalnatá, což ještě šlo. Při přechodu do
kleče se přidalo mezi šutry bahno, klacky byly kluzké a
šlo doslova "vo hubu". Náročnost sestupu dosvědčuje
i to, že zhruba osm úseků na této cestě bylo zajištěno
- velmi často jsem musel hole odhodit pod sebe a lézt
pomocí rukou. Jednou mi odhozené hole ujely z cesty a
zmizely ve větvích stromů v srázu. Přemýšlel jsem,
jestli si mám jít koupit nové za drahý peníz, nebo se
pro ně nějak dosápat. Nakonec jsem se zubynehty pro ně
dosápal. A dobře jsem udělal, protože mi ještě při
sestupu mnohokráte posloužily
- na sestupu jsem spadl asi 8x, tedy tolikrát mi ujely
boty. V šesti případech jsem to vybral kmitáním těla a
končetin, ale dvakrát ne. Naštěstí jsem vždycky stačil
vrazit hole pod sebe a tak jsem si sedl na ně a ne rovnou
na kamení
|