Dolomity 2009 (15.): 2. den - ferrata Eterna Brigata Cadore

  • 12:20 další hřebínek, tak jsme už nahoře? Na jednu stranu však už bylo jasné, že si s časem kvůli lanovce nemusíme dělat starost. Nějak jsme to uhnali. I když cesta byla náročná stále. Někdo se po úzkých hřebíncích šinul po zadku, jiný frajerský si šoupnul klobouk do čela a v klidu vyrazil. No v klidu? V té době na nás poprvé spadly výdobytky mraků. Drobné krupičky, které hned vlhly a cestu dělaly ještě těžší. Naštěstí nikdy se z toho nestal hustý mrak krupiček nebo deště
  • 12:50 konečně jsme zahlédli chatu Punta Seruata. Na pohled byla nedaleko, ale zatraceným hřbetem masívu to mohla být ještě poctivá hodinka. A to jsme nevěděli, že největší lahůdka nás teprve čeká. A další lezení dolů, abychom za čas museli zase nahoru
  • 13:22 konečně u klíčového místa ferráty. Kolmého zářezu, kterým možná kdysi procházel žebřík. Teď tu po něm zůstaly jenom ohnuté nosníky. Samozřejmě zahnuté prudce dolů. Navíc často pěkně daleko od sebe a v zářezu moc chytů nebylo. Navíc železa bylo odporně kluzká od tajících krupiček. No prostě lebeda, jak později poznamenala Dana Skleničková, která ji pro sebe považuje za to nejtěžší, co lezla. Holt hnusná mokrá skála není vodvaz
  • 13:40 jsme se konečně protáhnuli skalním tunelem a ferráta skončila. Jištěné úseky ještě ne. Z druhé strany ferráty byla daleko oficiálnější cedule, která jednoznačně říkala, že cesta je otevřená pouze pro údržbu. Ani se tomu moc nedivím. Zde jsme měli být za sedm hodin. Zvládli jsme to zhruba za 4 hodiny 30 minut. Byl to až zbytečný finiš, ale zase co v tom hnusném počasí v hoře dělat!
  • 13:50 závěrečných pár minut se jde naopak po dokonale upravené a zajištěné cestě. Možná je to uděláno jen kvůli blízké vyhlídce, možná je to budoucí podoba této ferráty. Na nový kabát si ale dle mého odhadu počká ještě tak deset let, pokud se Italové nerozhodli ji spíše uzavřít. Samozřejmě že jsme okamžitě šli do tepla, na pivo a lasagne
  • 14:50 jsme již jeli lanovkou dolů, zvláště ta druhá v pořadí šla pěkně zostra dolů
  • 15:05 jsme dosedli na zem v Malga Ciapela a sedačky u bistra, kde jsme si dali grappu. Nijak zvláštní
  • 16:00 jsme vyjeli k přehradě jezera Fedaia a šli do hospody, protože další naši kolegové se měli vrátit z ledovce až v pět hodin. Naštěstí vrátili, byť to bylo o fous. Petr Máša na ledovci uklouznul a letěl. V rychlosti přeletěl i trhlinu. Nakonec se mu podařilo zastavit. Byl značně zedrán na rukou
  • 19:00 opět jsme se po večeři odebrali do milé kavárny, kde jsme si dávali kdeco, ale někteří opět borůvkovou grappu