Dolomity 2010 (16.): 1. den - ferrata Bolver Lugli / Pala

• čtvrteční odjezd byl bouřlivý a na jeho závěru Honza Nývlt štěkal jako liška. To už většina účastníků ale neslyšela. Martin Cahák a Pavel Schmidt zhasnuli oba v jednu chvíli, jako když se cvakne vypínačem
• a tak jsme se museli bavit už jenom tiše ve třech: s Lukášem Příhodou a Honzou Trnkou. Přestože vinná smršť byla prudká a láhev měla životnost asi tři minuty, ještě pár decek zbylo. Do tichého povídání stále poštěkával Honza N.
• pátek ráno nás přivítaly pocukrované vrcholky masívu Pala. Ještě ve čtvrtek bylo špatné počasí a dole déšť. V pátek se však rozjasnilo, i když dopoledne teplo nebylo
• výstup od mezistanice lanovky Col Verde k nástupu nebyl vůbec krátký. Únava z cesty se projevovala
• feráta Bolver-Lugli byla zvolena na rozcvičení. Hahaha. Časový rozpis mluvil o 6:30 v případě nejkratšího okruhu. Daleko více byl ale určen poslední lanovkou z Col Verde dolů: zhruba v 16:45, což znamenalo na okruhu moc neodpočívat. Nedobrý zpráva, počasí však posedávání v pátek ale nepřálo
• do feráty prvého dne šla většina účastníků zájezdu. I nováčci, kteří s ferátami neměli žádné zkušenosti
• start feráty začal pár zajištěnými úseky. Záhy skončil a pokračovalo se ostrým výstupem volným terénem. Upřímně řečeno byl nepříjemný a dlouhý. Jestliže se říká, že nejtěžší je začátek feráty, aby to účastníci mohli vzdát hned na začátku, v případě feráty Bolver-Lugli to neplatí
• teprve druhý jištěný úsek začal být ferátou. Ukázalo se, že moje vzpomínku na její lehkost nebyly úplně přesné. Feráta byla poměrně dlouhá a ne úplně jednoduchá. Vyjma jednoho, možná dvou úseků se však dala lézt čistě, o což se mnozí snažili. Zhruba dvě místa byla těžší. Protože nebylo moc času, stačilo použít lano a dál neřešit, jak místa přelézt
• v poslední třetině se ve stěně objevily políčka sněhu, i když samotné lezení nijak vlhkostí neohrožovaly
• v závěru feráty se zkazilo počasí a začaly mrznout konečky prstů
• feráta končí krátkým traverzem točícím se doprava a při dosažení hřebene se hned objevil bivak Fiamme Gialle ve výši 3005 metrů. Někteří lezci tvrdili, že při lezení cítili řidší vzduch. Martin Cahák byl až překvapený, jak za sebou tahal nohy. Ale možná to bylo vše nevyspáním
• cesta nahoru trvala necelé tři hodiny - od lanovky
• na ferátě jsme se značně roztáhli. Čelo se rozhodlo nečekat, protože by se učekalo. A v bivaku toli místa nebylo