Dolomity 2010 (16.): 2. den - ferrata Stella Alpina (Monte Agner)

• kolmá stěna skončila kraťoučkým skalním zásekem a vzápětí jsme se vyhoupli nad hranu 300 metrové stěny. Tato nejtěžší část feráty nám zabrala necelé dvě hodiny. Dobrý
• bylo chvíli po poledni, někdo dal oběd, někdo šel napřed, někdo byl ještě ve stěně
• následoval dlouhý, předlouhý traverz, který nebyl lezecky sice náročný, ale chodecky ano. Bylo nutno na strmém kamenitém svahu překonat dalších 400 výškových metrů. V cestě se občas objevily jištěné úseky, lezecky nenáročné
• v závěru se hloupě šplhá kolmo nahoru, aby cesta vzápětí - jištěná lany - začala traverzem klesat a to docela dlouhý úsek. Samozřejmě na závěr kvůli tomu bylo nutno kuloárem vylézt do sedla Pizón (2623 m)
• supěli jsme sice jak oslíci, ale přeciť po dobrém spánku nám bylo více hej. K bivaku G.Biasin ve výšce 2650 metrů dorazilo naše čelo v půl druhé odpoledne. Čili za tři hodiny. To už jsme věděli, že máme času nazbyt a že se můžeme válet
• následovalo další posilování ze zásob a rozhodování, kdo si ještě vyšlápne na vrchol Monte Agner. To už byl ale časový problém. Nahoru a zpátky k bivaku to byly dvě hodiny navíc. A to už bylo moc naknop. Honza Nývlt s Martinem Cahákem se rozhodli přeciť jenom kousek vystoupit a podle času se vrátit i dříve (nakonec vrcholu dosáhli). Pavel Schmidt se naopak rozhodl bezprostředně sestupovat, protože tušil, že ten den ho již kolena zradí natvrdo. Zradily
• sestup byl hnusný. Jiný výraz pro to není. Šlo se malými krůčky ve snaze nesklouznout ze svahu. I na sestupu byly některé části jištěné. Kéž bych jich bylo více. Profesionální průvodce, který šel kousek před námi, nám poradil, abychom nesestupovali sněhovým kuloárem, ale cestou zvanou Normale. Ta je sice o hodinu delší, ale není jako kuloár o držku. Jak moc musel být o držku, když i Normale byla o držku? To bych rád věděl