Sardinie 2010: 6. den - Monte Limbara, Valle della Luna
Bus: Isola
Rossa -
Témpio Pausánio
Trasa:
Témpio Pausánio - Vallicciola - Monte Limbara - Vallicciola
-
Témpio Pausánio - Valle della Luna -
Trinita d´Agultu e Vignola - Paduledda - Isola Rossa
celkem 77 km |
- Nejdelší trasa spočívalo v odjezdu od autobusu v městečku
Témpio Pausánio a výjezdu na vrchol Monte Limbara až k
poslední bráně vysílačů (někteří skončili o kousek níž
u kapličky a někteří ještě dříve v místě zvaném
Vallicciola),
návratu do Témpia a odsud dál po vlastní ose až do Isola
Rossa. Část pokořitelů Monte Limbara však volila návrat
autobusem. Část dokonce hned po výsadku v Témpiu svá kola
otočila a vydala se domů.
- Při výsadku v Témpio Pausánio bylo teploučko. Dostali
jsme pokyny, kolik kolejí máme přejet, kde zahnout doprava,
kde doleva, tak že byl svým způsobem zázrak, že jsme z
cesty nesjeli. Záhy jsme se rozdělili na malé skupinky a každý
si jel podle svého. Kdekdo mne předjel. Nejelo se mi nijak
lehce. Zákruta střídala zákrutu až do zblbnutí. Počasí
se s výškou měnilo. Asi ve tříčtvrtě trati jsem měl
intenzívní pocit, že mne začíná bolet levá ledvina. Tak
jsem si oblékl svoji jedinou lehkou bundičku proti větru.
To jsem ještě netušil, že o kus výš bude ještě větší
zima. K tomu mě bolel tenisový loket a ozývalo se levé
necitlivé stehno, které mi léta nevadilo. Ale teď jo. Jako
Lazar jsem se ploužil do kopce.
- V místě zvaném Vallicciola se na chviličku trasa
narovnala, aby vzápětí zase stoupání pokračovala. Ale co
to, náhle přišel sešup a já si říkal, kde že to ta
Limbara vůbec je? Neminul jsem ji? Z nejistoty mne vzápětí
vyvedlo pokračující stoupání po úzké a vlnovité
asfaltce. Její sklon byl ještě o malinko horší než široký
asfalt k Vallicciole.
- Zatím co jsem stále jako osel šlapal do kopce, proti mně
se mihli Vláďa S. s Karlem Z. Později Táňa N. s Vláďou
R. A pak už asi nikdo.
|