Sardinie 2010: 6. den - Monte Limbara, Valle della Luna

STRANA 1. ZPĚT
  • Doškrábal jsem se ke kapličce s madonou, leč stoupání pokračovalo. Bez ohledu na to, že už kolem byly vysílací věže, které charakterizují vrch Monte Limbara. U jedné brány s věží jsem si myslel, že je konec, ale ouha, silnice pokračovala dál. Kolem se mihnul Jindra G. Nepříjemně foukalo, byla kosa. Nejlepší to mít za sebou. A tak jsme se zatnutými zuby, i když mne to vůbec nebavilo, dojel k poslední bráně, kde v chladu stál Vláďa K. s Reifovými. Tvrdili, že vypadám jako holubí trus. Nevím, proč zrovna holubí trus připomíná zmrzlíka? Oblohu začaly zakrývat mraky, hnal se studený vítr a bylo ošklivo.
  • Po tatrance jsem kolo rychle obrátil a mizel ze studeného vrchu. Bohužel jsem už neměl co si dál na sebe dát. Při jízdě k Vallicciole jsem se klepal zimou. Ostatní nejspíše taky. V tomto místě byla hospoda, leč zavřená. Táňa s Vláďou R. a Jindrou se cpali a já čekal, až dojede trojice seshora. Ještě šli navštívit madonu. 
  • Zbytek sjezdu už proběhl v pohodě, kolem necloumal vichr a bylo výrazně tepleji. Před Témpiem Táňa marně hledala třešně. Většina ale měla jediný cíl: jídlo v restauraci. Tak jsme dojeli na jedno z malých náměstíček Témpio Pausánio. Sluníčko pálilo a stín byl příjemným objetím. V kiosku na stojáka jsem si dal pizzu, kterou jsem téměř nemohl pozřít. 
  • Pomalou prohlídkou na kole jsme se dostali k autobusu a k pivu. Většina cyklistů po zdolání vrcholu nasedla do autobusu a jela domů po cizích kolech. A tak po svých jsme domů vyrazili napřed Reifovi a poté já s Vláďou K. I Táňa s Vláďou R. Já jsem se coural, neboť jsem každou chviličku fotil. Vláďa K. to samé. A tak jsme zůstali na chvostu peletonu. Vláďu K. jsem dokonce ztratil.
  • Na vyhlídce nad Měsíčním údolím (Valle della Luna) jsem si sedl k pivu s Reifovými a čekal na Vláďu K., který stále nejel a nejel. Všem hostům zde nabízeli jakýsi vějíř sýrů, salámů a k tomu místní chleba, což je taková tenká slupička. Zákazník si vlastně ani nemusel nic objednávat k pivu.
  • Vláďa K. se náhle objevil a tak jsem opustil Reifovi. Nandali jsme si bundy, protože foukal studený vítr a stylem nahoru dolu jsme zdolávali náhorní krajinu, než jsme dorazili konečně na poslední hranu hřebenů, do městečka Trinita d´Agultu e Vignola (356 m). A poté už následoval dlouhý sjezd k moři. Samozřejmě přes Paduleddu.