Sardinie 2010: 6. den - Monte Limbara, Valle della Luna
-
Doškrábal jsem se ke kapličce s madonou, leč stoupání
pokračovalo. Bez ohledu na to, že už kolem byly vysílací
věže, které charakterizují vrch Monte Limbara. U jedné brány
s věží jsem si myslel, že je konec, ale ouha, silnice
pokračovala dál. Kolem se mihnul Jindra G. Nepříjemně
foukalo, byla kosa. Nejlepší to mít za sebou. A tak jsme se
zatnutými zuby, i když mne to vůbec nebavilo, dojel k
poslední bráně, kde v chladu stál Vláďa K. s Reifovými.
Tvrdili, že vypadám jako holubí trus. Nevím, proč zrovna
holubí trus připomíná zmrzlíka? Oblohu začaly zakrývat
mraky, hnal se studený vítr a bylo ošklivo.
- Po tatrance jsem kolo rychle obrátil a mizel ze studeného
vrchu. Bohužel jsem už neměl co si dál na sebe dát. Při
jízdě k Vallicciole jsem se klepal zimou. Ostatní nejspíše
taky. V tomto místě byla hospoda, leč zavřená. Táňa s
Vláďou R. a Jindrou se cpali a já čekal, až dojede
trojice seshora. Ještě šli navštívit madonu.
- Zbytek sjezdu už proběhl v pohodě, kolem necloumal vichr
a bylo výrazně tepleji. Před Témpiem Táňa marně hledala
třešně. Většina ale měla jediný cíl: jídlo v
restauraci. Tak jsme dojeli na jedno z malých náměstíček
Témpio Pausánio. Sluníčko pálilo a stín byl příjemným
objetím. V kiosku na stojáka jsem si dal pizzu, kterou jsem
téměř nemohl pozřít.
- Pomalou prohlídkou na kole jsme se dostali k autobusu a k
pivu. Většina cyklistů po zdolání vrcholu nasedla do
autobusu a jela domů po cizích kolech. A tak po svých jsme
domů vyrazili napřed Reifovi a poté já s Vláďou K. I Táňa
s Vláďou R. Já jsem se coural, neboť jsem každou chviličku
fotil. Vláďa K. to samé. A tak jsme zůstali na chvostu
peletonu. Vláďu K. jsem dokonce ztratil.
- Na vyhlídce nad Měsíčním údolím (Valle della
Luna) jsem si sedl k pivu s
Reifovými a čekal na Vláďu K., který stále nejel a
nejel. Všem hostům zde nabízeli jakýsi vějíř sýrů,
salámů a k tomu místní chleba, což je taková tenká
slupička. Zákazník si vlastně ani nemusel nic objednávat
k pivu.
- Vláďa K. se náhle objevil a tak jsem opustil Reifovi.
Nandali jsme si bundy, protože foukal studený vítr a stylem
nahoru dolu jsme zdolávali náhorní krajinu, než jsme
dorazili konečně na poslední hranu hřebenů, do městečka
Trinita d´Agultu e Vignola (356 m). A poté už následoval
dlouhý sjezd k moři. Samozřejmě přes Paduleddu.
|