Slovensko 2015/Malé Karpaty: Pezinok a okolí / 28. 6. neděle

• neděle začala velkou nepříjemností. Při placení. Hotel nechtěl uznat, že jedna dvojice jednou vynechala snídani, přestože se o tom s personálem dopředu dohodla. Druhá, horší spočívala v tom, že hotel vymáhal 100% stornopoplatky za ty lidi, co se sice odhlásili, ale pár dní před akcí,
• po tomto entré jsem se pokusil dohledat mikinu. Problém bylo trefit k Malikům. Další pokus bylo se jich dovolat. Zvonek na domu neměli. A telefon nebrali. Vrátil jsem se zastavku a s celou kompanií (vyjma 5 lidí) jsme odjeli směr Pezinok. Většina lidí mířila na prohlídku tohoto města a pěší návrat do Modre, malá část jela až do Sv. Jury a odtud pěšky až do Bratislavy. Dva lidé mířili z Modre na Veľkou Homoľi a jedna trojice neznámo kam,
• v Pezinoku na Radničním náměstí došlo k malé osobní tragédii, proti čemuž ztráta mé mikiny byla legrací. Jana H. zjistila, že jí chybí telefon a mobil. Začalo horečné volání do busy, kde ještě byli naši lidé jedoucí jednu stanici dál, ale bezvýsledně. Jana si byla jistá, že to s sebou měla a tudíž, že to někdo čorl,
• jedinou šancí bylo dostat do sebe antidepresiva a tak jsme zasedli do jedné ze dvou putyk přímo v Radničním domě. Bohužel ani v Pezinoku neměli Tatranský čaj, tak jsme si dali místní brandy. Ta sviňa stála 2,90 euro a vůbec nedosahovala kvality Tatranského čaje. Depresi "napomohl" ještě slejvák, který nás od stolků zahnal pod deštníky. Netrval sice dlouho, ale drobně mrholit už v podstatě nepřestalo,
• od Radničního náměstí jsme přešli k Pezinockému zámku, který má sice hezkou zahradu, ale sám je spíše nezajímavou architektonickou ruinou,
• tím pádem odchod z Pezinoku byl. rychlý. Po asfaltové komunikaci směrem k horám. Asfalt vydržel až k vodní nádrži Kučišdorf. Zde jsme kufrovali, protože turistická značka zmizela. Podle mapy jsme však dovodili, že cesta vedle hráze je chybná. Na opačnou stranu záhy končila. Zbývala nenápadná cestička v trávě přímo do kopce. A to bylo správně. Ostřejší stoupání skončilo v místě zvaném Solčáre. Žlutá sice nadále stoupala k místu zvaném Široké, ale nedlouho. Šlo jenom o to překonat hřeben mezi Pezinokem a Modrou. A po zelené spadnout mezi vinicemi přímo do Modre. Stále drobně poprchávalo,