Slovácko (Jižní Morava)
Slovácko není a prakticky nikdy nebylo administrativně zakotveno; v dobách moravského krajského zřízení bývalo rozděleno mezi Hradišťsko (většina) a Brněnsko (západ), stejným způsobem je dodnes rozděleno mezi arcidiecézi olomouckou a diecézi brněnskou. Návrh správního členění Československa z roku 1920 zaváděl sice uherskohradišťskou župu, která dosti přesně odpovídala Slovácku (zvětšenému o jižní okraj Valašska), nebyl ale nikdy realizován. Reforma z roku 1949 přiřkla většinu území Gottwaldovskému kraji a roku 1960 se celé Slovácko stalo součástí Jihomoravského kraje, rozděleno mezi okresy Hodonín, Uherské Hradiště a části okresů Břeclav a Zlín. Správní reformou z roku 2000 je pak Slovácko zhruba rozpůleno mezi kraje Jihomoravský a Zlínský. Obyvateli Slovácka jsou moravští Slováci. Etnografické vymezení Podkladem pro etnografické vymezení Slovácka, které bylo dokončeno teprve ve 20. století, byly zejména analýzy místně používaného
dialektu, který je spjat zejména se slovenštinou a staročeštinou. Čím blíže k hranicím dnešního Slovenska, tím více převažoval v dialektu vliv uherský. Přirozenou vnitřní dialektickou hranici představovala řeka Morava, která je historickou hranicí nárazníkového pásma oddělujícího v oblasti Bílých Karpat Moravu od Uher (tzv. Lucká provincie či Zámoraví), které mělo v mnoha ohledech velmi odlišný historický vývoj od zbytku Moravy. Obyvatelé Zámoraví byli ještě začátkem 20. století hojně nazýváni jako Zámoravčíci, přičemž jim dialekticky příbuzné lokality se v závislosti zejména na rozložení a přesunem obyvatel panství či na kolonizačním procesu a původu osedlých vyskytovaly i v historicky trvale moravské části Slovácka, tj. na pravém břehu řeky Moravy a dále k vnitrozemí (např. Milotice či Halenkovice). |