Děčínský zámek 3. (Severozápadní Čechy)

Vartenberkové

Po smrti krále Přemysla Otakara II. (1278) se na několik let zmocnil Děčína Jan z Michalovic, ale r. 1283 se svých nároků zřekl výměnou za jiná zboží. Děčín tehdy patřil mezi hrady, které měly být dány do zástavy markraběti Otovi Braniborskému místo peněz, jež mu byly slíbeny za vydání zajatého kralevice Václava II. Z rozhodnutí římského krále Rudolfa I. byla však tato zástava listinou z 23. srpna 1283 zrušena jako neprávem vynucená a Děčín zůstal nadále majetkem českého krále, který sem pak zase dosazoval svoje úředníky. V l. 1305–1306 však postoupil král Václav III. Děčín - za nejasných okolností - do dědičného držení synům jednoho z dosavadních správců – Janovi, Benešovi a Václavovi z Vartemberka. Od nich se pak odvozovala větev pánů Děčínských z Vartemberka. Ti vládli hradu i celému rozsáhlému okolí až do r. 1511.

Přesná podoba původního středověkého hradu není známa. Ví se, že byl rozdělen na dvě části – horní (zadní) a dolní (přední), které fungovaly víceméně samostatně. Tato dispozice zůstala zachována až do konce 18. století. Nezměnil ji ani požár r. 1370 a dobytí a vypálení hradu roku 1444. Díky četným pozdějším přestavbám se ze středověké podoby hradu dochovalo jen několik drobných fragmentů. 

Husitská doba

Za husitské revoluce byl majitel Děčína Zikmund z Vartemberka, jeden z předních činitelů katolické strany, který se spolu s jinými pokoušel o vytvoření koalice severočeské šlechty proti husitům. Proto husitské vojsko pod Žižkovým velením zaútočilo r. 1423 při tažení do severních Čech také na jeho statky a někdy kolem 2. června Děčín vypálilo (snad jenom město). Veškerý zájem Zikmunda z Vartemberka se v této době obrátil nevybíravě k rozmnožení majetku. Postupně se zaplet do řady drobných válek, zejména s Lužicí a Saskem. V r. 1438 byl při tažení přes Tábor zajat, prý pro úklady proti králi Albrechtovi II., a krátce nato zemřel ve vězení v Jindřichově Hradci. Po jeho smrti pokračovali v otcově neblahé činnosti synové Jan a Jindřich se svými příbuznými na hradech Ralsku a Blansku a s dalšími spojenci v celých severních Čechách. Koncem května 1444 vytáhlo proti nim vojsko lužických měst, které zpustošilo vartemberské državy na Děčínsku a Českolipsku. Protože Vartemberkové odpověděli v srpnu téhož roku novým výpadem do Lužice, dohodla se lužická města s hejtmanem litoměřického landfrídu Jakoubkem z Vřesovic, a v polovině září společně oblehli, posíleni ještě Pražany, některé vartemberské hrady, mezi nimi také Děčín, který byl tehdy spolu s městem dobyt a vypálen.