Děčínský zámek 4. (Severozápadní Čechy)

Jindřich z Vartemberka při těchto událostech patrně zahynul a celé děčínské zboží získal jeho bratr Jan. Ten se stal věrným spojencem Jiřího z Poděbrad, který ho jmenoval fojtem Horní Lužice. Po Janově smrti v r. 1464 si jeho synové Kryštof a Zikmund rozdělil obrovské dominium, zahrnující celé Děčínsko s velkou částí Šluknovského výběžku a Českolipska. Děčín zůstal Zikmundovi, jehož král Vladislav II. jmenoval r. 1480 hornolužickým fojtem. Z příčin, které nejsou dosud zcela jasné, upadl Zikmund do dluhů, a proto byl nucen uvažovat o prodeji Děčína, k čemuž dal král Vladislav II. souhlas už v r. 1504. Kupce však našel až r. 1511, kdy prodal Děčín s vrabineckým, osterským a českokamenickým panstvím rytíři Mikuláši Trčkovi z Lípy. Ten však již o čtyři roky později prodal panství saským Salhauzenům, a to „pro množství Němců a špatné cesty“, jak zaznamenal o půlstoletí později kronikář z nedalekého Benešova nad Ploučnicí.

Rytíři z Bünau

Od Salhauzenů koupili Děčín v r. 1534 rytíři z Bünau, pocházející rovněž ze Saska. Inkolát však získali do českého zemského sněmu již r. 1526, kdy se stali majiteli panství Blanska. Za jejich držení došlo ve 2. polovině 16. století k významanějším stavebním  obměnám. Dolní hrad postupně přestavěli na renesanční zámek. Součástí úprav se stala také velkolepá malířská výzdoba slavnostního sálu. Rudolf z Bünau zde nechal v životní velikosti vyobrazit celkem 22 členů své rodiny. (Tyto fresky byly bohužel zničeny během stavebních úprav na konci 18. století, naštěstí byly nedávno ve sbírkách Národního muzea objeveny jejich kopie z roku 1775.)

Za Bünauů prožil Děčín období svého velkého rozmachu, který ukončila až třicetiletá válka. V této době se na děčínském hradě uplatnilo také renesanční stavitelství, podle jehož zásad byl kolem r. 1573 přestavován. Na rytině neznámého autora z r. 1711 a ještě na obrazech děčínského malíře Josefa Ullmanna z r. 1776 je na hlavní budově, stojící na nejzazší části skály nad řekou, vidět po obou stranách zubatý renesanční štít. Různé stavební úpravy z druhé poloviny 16. století dosvědčují i vrchnostenské účty. Renesančními úpravami však nebyl dotčen pevnostní charakter tohoto šlechtického sídla, jak je vidět na anonymní rytině z druhé poloviny 17. století.