Děčínský zámek 5. (Severozápadní Čechy)

30letá válka

Rytíři z Bünau se sice neúčastnili aktivně českého stavovského odboje proti Habsburkům v l. 1618–1620, ale tzv. Obnovené zřízení zemské, zakazující v zemi jiné náboženství než katolické, přinutilo r. 1628 tyto protestantské šlechtice ( Rudolf z Bünau) k prodeji všech jejich držav v Čechách a k odchodu za hranice. Děčín od nich koupil císařský generál Kryštof Šimon z Thunu, pocházející ze starého panského katolického rodu z Tyrol. V r. 1629 byl spolu s bratry a příbuznými povýšen do hraběcího stavu a všichni přijali ke svému přídomku titul z Hohensteinu podle jednoho porýnského hrabství. Kryštof Šimon postupně získal celou řadu panství v severních a severozápadních Čechách, mezi nimi ještě v r. 1628 vedle Děčína také Bynov a Šenštejn a v r. 1629 Jílové. Po jeho smrti v r. 1635 si jednotlivá panství zachovala samostatnost. Aby se však netříštilo rodinné jmění, uzavřeli dědicové Kryštofa Šimona z Thun –Hohensteinu smlouvu, že postupně sloučí všechny čtyři díly Starého děčínského panství. To se stalo r. 1671, kdy byl zřízen děčínský fideikomis.

V průběhu 30leté válka se projevila strategická důležitost děčínského hradu jako pevnosti ovládající labskou vodní cestu na hranicích země. Zpočátku leželo Děčínsko stranou bojů. Rušněji zde bylo sice již r. 1620, kdy tu vznikal pro vojsko přechod přes Labe, obsazený spolu s hradem městem krajskou hotovostí, ale skutečné válečné akce zasáhly Děčín až od r. 1631. Po bitvě u Breitenfeldu (17. září 1631) sem přitáhli Sasové, 4. listopadu obsadili město a následujícího dne před nimi kapitulovala slabá císařská posádka hradu. Ačkoliv z jiných části Čech odtáhlo saské vojsko již v r. 1632, v Děčíně zůstalo až do r. 1635, kdy byl uzavřen tzv. pražský mír. V r. 1639 přitáhly i sem švédské oddíly, které oblehly hrad, na němž nebyla dostatečná posádka. Přesto jej tři dny bránila pod velením hejtmana panství Jana Schobera, avšak 25. dubna pro nedostatek střeliva a převahu nepřátel hejtman kapituloval, když mu byl povolen volný odchod i s posádkou. Na jaře 1640 se sem vrátil spolu s císařskými oddíly, které dobyly nejdříve město a po řadě nezdařených útoků také přední část hradu. Teprve poté se Švédové, opevnění na zadním hradě, vzdali (13. května 1640).

Koncem r. 1645 oblehl Děčín švédský generál Paykul, protože tu byla velká zásoba munice, která se měla vozit za císařskými vojsky do Německa. Dobyl město, posádka na hradě se však tentokrát ubránila. Lépe se Švédům vedlo r. 1648, kdy si chtěli zajistit volný odvoz kořisti po Labi. 6. září dorazili do Prahy k Děčínu. Po zapálení brány se jim podařilo vniknout do města, za týden dobyli vnější opevnění hradu a 15. září se jeho posádka pro bezvýchodnost situace vzdala. Dobytí Děčína se ukázalo pro Švédy velmi výhodné. Ačkoliv byl v říjnu 1648 uzavřen vestfálský mír a třicetiletá válka skončila, zůstali zde až do příštího léta a kontrolovali tak labskou vodní cestu.