Děčínský zámek 6. (Severozápadní Čechy)

Po 30leté válce bylo v Jiřetíně z 92 domů 29 pustých. Berní rula z roku 1654 neuvádí ani náznak dolování, nelze z toho usuzovat, že všechny důlní podniky využívající ložisek leštěnce olověného zanikly. Jiřetínský farář v roce 1656 uvádí, že bylo uvedeno do provozu dolování zlata, stříbra, mědi a prý také uhlí.[14] V roce 1750 probíhalo dolovaní rudy v dědičné štole svatého Kryštofa na Křížové hoře, v roce 1781 byla založena štola Jan Evangelista. V roce 1681 zakoupil rumburské panství kníže Antonín Florián z Lichtenštejna, s jehož rodem sdílel Jiřetín osud až do roku 1919. V roce 1804 po zničení manipulační budovy musela být ruda odvážena do saského Freibergu, což bylo velice ztrátové, takže těžba nepokračovala. V katastru Jedlové pracovala v první polovině 18. století barokní sklářská huť.

Thunovské rekonstrukce

Thunové jej přestavěli na barokní zámek, obklopený zahradami, a v osmnáctém století do dochované klasicistní podoby.  Současná podoba zámku je tak dílem hraběcího rodu Thun-Hohenstein, který držel děčínské panství v letech 1628–1932. Thunové pocházeli původně z jižních Tyrol a postupně se vypracovali mezi přední šlechtické rody habsburské monarchie. Příslušníci rodu pravidelně zastávali důležité politické i církevní úřady. Např. Lev Thun působil v 19. století jako ministr kultu a vyučování, jeho synovec Franz Thun zastával dvakrát (1889–1896 a 1911–1915) funkci místodržitele v Čechách a v letech 1898–1899 se stal dokonce předsedou rakouské (tzv. Předlitavské) vlády a současně i ministrem vnitra. Za své zásluhy byl roku 1911 povýšen do knížecího stavu, který od té doby dědí prvorozený syn.

Thunové provedli dvě zásadní rekonstrukce zámku. První, vrcholně barokní přestavba, proběhla v posledním třicetiletí 17. stol. na popud Maxmiliána Thuna, císařského vyslance a diplomata. Jeho záměrem bylo především posílit reprezentační funkci objektu, aby patřičně demonstroval bohatství a vlivné postavení rodu. Hlavní kompoziční osou celého projektu se stala nová přístupová cesta, Dlouhá jízda, která ústila horní branou před kompletně přestavěné vstupní křídlo. Podél ní byly symetricky založena okrasná (dnes Růžová) zahrada a z druhé strany areál jízdárny. Dole ve městě nechal Maxmilián vystavět zámecký kostel Povýšení sv. Kříže, který vysvětil jeho bratr, salcburský arcibiskup, Jan Arnošt. Architekta těchto mimořádně cenných památek se bohužel do dnešních dnů nepodařilo určit.