Lanškroun: Pověsti

STRANA 2. ZPĚT

Chytrá stařenka: V třicetileté válce táhli Švédové od Králík a Šilperka na Lanškroun a chtěli jej obsadit. Když se dostali na poslední vršek šilperské silnice, viděli v údolí město Lanškroun, bylo obehnané zdmi a příkopy. V tom k nim přistoupila jedna stařenka. Šla z Kořenného - později z něho vznikla osada Laudon. "V Lanškrouně je mor!" volala na Švédy. Švédové se zalekli, zůstali stát a už nešli dále. Položili se na té výšině a opevnili se. Valy a příkopy tam po nich zůstaly, říká se jim Švédské šance. Tak stařenka třemi slovy zachránila Lanškroun. 

O lakomém pekaři: V šestašedesátém roce, když byla pruská vojna, vypukl v Lanškrouně hlad. Jedna stará babka - říkalo se, že je čarodějnice - přišla k pekaři a prosila o kousek chlebové kůrky. Ale lakomý pekař ji odbyl, nedal drobek. Žena mu řekla: "Za to, žes tak lakomý a nepodáš chudému ani kousek chleba, za to budeš místo chleba péct jen samé piliny!" To se taky stalo! Pokaždé, když pekl, dělaly se mu z mouky místo chleba jen suché piliny.

O darované louce: Na hradě Lanšperku - to bylo ještě za časů roboty - sloužilo děvče z rodiny Maixnerů z Dobrouče. Jednou ji hradní pán přistihl, jak se z cimbuří hradu dívá upřeně do dálky. "Kam se díváš?" ptal se přísně. Ale děvče nechtělo říct. Pán na ni zase: "Co tam vidíš?" Děvče dělalo okolky, pak si dodalo odvahu a řeklo: "Dívám se tam na tu louku, jak seče můj milý."
Pán se náramně divil! Sám stěží louku uviděl, byla hodně daleko, a to děvče rozeznává, kdo tam seče. "Víš co? Jestli je to pravda, co mně říkáš, tak ti tu louku daruju, bude tvoje!" Sedl na koně a jel tam. Bylo to tak, jak to děvče řeklo! Od té doby prý ta louka patřila Maixnerovým. Byla vklíněna do bývalých panských luk při Orlici.