Chorvatsko: Dubrovník 2.

Historie

Donedávna se tradovalo, že Dubrovník, původním jménem Ragusa, vznikl sloučením dvou osad: Laus (později také Raus, Ragus), která se nacházela na ostrůvku jižně od dalmatského pobřeží, osídlené obyvatelstvem románského původu (uprchlíky z Epidauru - Cavtatu, zničeného předtím Avary a Slovany) a Dubrava, slovanské osady na pobřeží a že se ve 12. století obě osady spojily v jednotný celek, když byla zasypána původní úžina, na jejímž místě se dnes nachází třída Stradun.

Podle posledních archeologických zjištění a rekonstrukce starořeckých námořních cest s denními etapami 45 až 50 námořních mil (Dr. Antun Ničetić) byl Dubrovník zastávkou mezi Budvou a Korčulou (vzdálenost 95 námořních mil) a byl tedy původně řeckou námořnickou osadou. Pod Stradunem, v místech, kde měla být zasypaná úžina, se našly přirozené pískové vrstvy, nikoli lidmi nasypané.

Politicky byl Dubrovnik ve středověku pod ochranou či volnější nadvládou Byzantské říše a po Čtvrté křížové výpravě v letech 1205 až 1358 pod přímou nadvládou Benátské republiky. Po Zadarské mírové smlouvě v letech 1358 až 1440 se stal relativně nezávislým vazalem Království uherského. Po roce 1440 se Dubrovník ocitl v podobném vztahu k Osmanské říši - platil roční tribut sultánovi. Dubrovník měl obchodními styky s konsuláty zejména na Balkáně, ale i po celém Středozemním moři.

Republika zažívala vrchol své moci a prosperity v 15. a 16. století, ve spolupráci s Anconou - trasa Dubrovník, Ancona, (Florencie) a Flandry konkurovala Benátské republice - trasa Benátky, Rakousko a Německo. V 16. století byly součástí mohutné dubrovnické flotily i 180 velkých lodí. Město bylo opevněno hradbou v délce 1940 m kolem celého obvodu. Do města vedly dvě brány z obou stran původní úžiny (Pile a Ploče).

Konstituce Dubrovnické republiky byla striktně aristokratická: obyvatelstvo bylo rozděleno na nobilitu, řemeslníky a plebs. Veškerá skutečná moc byla soustředěna v rukou aristokracie. Občanům bylo dovoleno držet pouze malé úřady, zatímco plebejcům ani to. Svatby mezi členy různých tříd společnosti byly zakázány. Velká rada (Consilium Maior) se skládala pouze ze členů aristokracie; každý šlechtic v ní dostal křeslo při dovršení 18 let, měla v rukou nejvyšší moc. Každý rok, bylo jím voleno 11 (po zemětřesení 7) členů Malé rady (Consilium minus), ta spolu s Rektorem, jí voleným na období jednoho měsíce, měla exekutivní a representativní funkce. Senát (Consilium rogatorum), jenž měl 45 členů volených na jeden rok, byl operativnější (snadněji se svolával a scházel) a měl pouze konsultativní roli. Takováto organizace zabraňovala jedné rodině, aby podobně jako Medicejové ve Florencii neusurpovala moc.