Ve 2. st n l. začaly pronikat na území Germanie nové germánské kmeny - Alamanové, které cca od 5. st. vytvářely kmenová vévodství jako Sasko, Durynsko, Bavorsko nebo Alamanie. Po rozpadu Římské říše byla tato území kolonizována Franckou říší a po jejím rozpadu (845 n.l.) připadlo území Německa Východofranské říši. Na přelomu 9. a 10. st., po pádu centrální moci, došlo opět k rozdělení na jednotlivá knížectví, které se postupně začaly spojovat v jednotný celek, jehož centrem se stalo Sasko. Tyto dostředivé tendence byly samozřejmě doprovázeny i územní expanzí severním, západním a hlavně jižním směrem. Pouze východním směrem se toto z počátku příliš nedařilo, protože zde stály v cestě „barbarští“ Slované. Tento vývoj vyvrcholil korunováním německého krále Oty I. papežem v Římě r. 962. n.l., za císaře Římské říše (později Svaté říše Římské). Jednota Německa trvala zhruba do pol. 11. st., kdy se opět začaly projevovat odstředivé tendence jednotlivých států a knížectví, které byly nakonec „centrálnímu“ panovníkovi podřízené jen formálně. Toto platilo i pro České království. Německo, jako říše, figurovalo jen „papírově“.

Jednotlivé státní útvary pak pokračovaly v dalších územních výbojích, nezávislých na centrální moci a to dokonce i často mezi sebou. V těchto válkách Češi samozřejmě nezůstávali pozadu a smažili se upevnit hlavně politickou moc. Za panování „českého“ krále a pozdějšího císaře Římské říše Karla IV. (1346 - 1378), došlo k opětnému nastolení pevné centrální moci, ale po jeho smrti vše vypuklo opět s neztenčenou měrou. Toto období mělo být na dlouho posledním obdobím klidu a prosperity. 15. a 16. st. bylo poznamenáno neustálými náboženskými válkami, kterým výrazně přispěla husitská revoluce v Čechách. Proto není náhoda, že se Německo od r. 1519 nazývalo Svatá říše římská národa německého (katolíci).