Slovanské kmeny (Polané, Vislané, Mazované, Slezané atd.) sídlily na území dnešního Polska od 6. století. Jižní část země byla na určitou dobu spojena s Velkomoravskou říší. Sjednocování polských kmenů začalo v 10. století. Prvním historicky důležitým panovníkem byl král Měšek I. z dynastie Piastovců. Sjednotil čtyři části Polska a pokusil se získat severní Pomořansko, ale neúspěšně. Za manželku si vzal Doubravku z českého rodu Přemyslovců. Po jednáních s Byzancí a Římem přijal nakonec v r. 966 západní křesťanství, čímž si zabezpečil podporu římskoněmeckého císaře.

V r. 969 dobyl část Pomořanska a v r. 979 vítězně odrazil německé vojsko. Jeho vztahy s Římskoněmeckou říší se urovnaly dynastickou svatbou v r. 980. Měškův syn Boleslav I. Chrabrý pokračoval v politice svého otce. Podrobil si Lužicko, Moravu, část Slovenska, Slezsko a Pomořansko. V r. 1000 se Polsko stalo samostatnou církevní oblastí (arcibiskupství v Hnězdně). R. 1025 byl Boleslav I. korunován na polského krále. Jeho nástupci museli čelit vnitřním nepokojům a odstředivému úsilí knížat. Jednotný stát obnovil r. 1038 Kazimír I. Obnovitel, ale v následujících dvou stoletích převládala v zemi feudální rozdrobenost. R. 1241 (později ještě dvakrát) Polsko vyplenili Tataři.

Přeměna Polska na velmoc

Mazovský kníže Konrád I. zavolal r. 1225 do Polska řád německých rytířů, aby s jeho pomocí čelil útokům Prusů. Řád se během doby vyvinul na pevný samostatný stát a jeho sousedství výrazně ovlivnilo polský vývoj až do 15. století. Na začátku 14. stol. se na krátký čas vytvořila česko-polská personální unie. Roztříštěnost Polska zlikvidoval v roce 1320-1333 Vladislav I. Lokýtek.

V r. 1386 přijal litevský velkokníže Vladislav II. Jagello křesťanství, oženil se s polskou následnicí trůnu a sjednotil Litvu s Polskem. Sjednocené polsko-litevské království se stalo v 15. století přední velmocí východní Evropy.

V r. 1410 porazil Vladislav II. v bitvě u Grunwaldu řád německých rytířů a skoncoval tak s jeho expanzí na východ. Polsko se stalo jediným pánem baltského pobřeží. V r. 1561 bylo k Polsku připojeno kurlandské knížectví a Livonsko. Dynastie Jagellovců vymřela po meči r. 1572. V Polsku se zavedla volba krále. Do průběhu voleb polských králů zasahovaly evropské mocnosti, aby prosadily své zájmy v této části Evropy. Následující dvě století byla kritickým obdobím polské státnosti.

V 17. století země trpěla švédsko-polskými válkami. V r. 1665 obsadili Švédové téměř celé území Polska. Ve smyslu olivského (1660) a andrusovského míru (1667) přešlo Livonsko a Ukrajina do vlastnictví Ruska. Prusko se osamostatnilo. Polský stát soustavně oslabovaly vnitrostátní rozpory mezi magnáty a ostatní šlechtou. Král Jan Sobieski vedl války s Osmanskou říší a polské vojsko se pod jeho velením velkou měrou zasloužilo o porážku Turků u Vídně v r. 1683.

Rozdělení Polska

Celou první pol. 18. stol. poznamenaly v Polsku boje o polské dědictví a nástupnické spory. V r. 1768 vypukla občanská válka, do které se zamíchaly sousední státy Prusko, Rusko a Rakousko, které využívaly sporů mezi skupinami magnátů. V r. 1772 si Polsko rozdělili poprvé, přičemž získali 30% polského území. V r. 1793 Rusko a Prusko znovu zasáhly a při tomto druhém dělení ztratilo Polsko další území.

Okleštěný stát ztratil hospodářskou a politickou životaschopnost. V r. 1794 vypuklo povstání proti okupačním mocnostem, po prvých úspěších však bylo polské vojsko pod velením Tadeusze Kosciuszka u Maciejowic poraženo. Třetím dělením Polska v r. 1795 přestal polský stát existovat. Okupační mocnosti se pokoušely Poláky násilně asimilovat, ale odpor proti cizí nadvládě jen upevnil jejich národní cítění. Když Napoleon I. porazil Prusko (1806), vzniklo v r. 1807 varšavské knížectví, které se v r. 1809 rozšířilo o území připojené k Rakousku při třetím dělení Polska.

Vídeňský kongres v r. 1815 zmenšil území knížectví, přeměnil ho na království (tzv. kongresové Polsko) v rámci personální unie s Ruskem. Rusko uplatňovalo v zemi energickou rusifikační politiku, proti které vypuklo několik povstání (1830-1831,1863-1864). Polsko získalo nezávislost až v r. 1918. Prvním prezidentem Polské republiky se stal Józef Klemens Pilsudski, hlavní organizátor polských legií bojujících za 1. světové války proti Prusku.

V r. 1919 byly k Polsku připojeny severovýchodní oblasti s Vilniusem a východní Haličí. Polsko-sovětská válka v r. 1920 začala nástupem polských vojsk, která dobyla Kyjev, ale sovětská protiofenzíva je donutila k ústupu. Sovětská vojska potom pronikla až k Varšavě. Polsko však své hlavní město ubránilo a vytlačilo nepřítele ze země. Na základě mírových jednání v Rize získalo západní území Ukrajiny a Běloruska. Podle versailleského míru dostalo západní Prusko a oblast Poznaně. Horní Slezsko se na základě lidového hlasování v r. 1921 rozdělilo mezi Polsko a Německo.

V meziválečném období se Polská republika zahraničněpoliticky opírala hlavně o Francii a Velkou Británii. Oscilovala mezi obavami před německým i sovětským nebezpečím. Polsko bylo převážně agrární zemí a jen postupně modernizovalo a rozvíjelo průmyslovou výrobu. Ve dvacátých a třicátých letech se stát snažil odstranit důsledky stoleté nesamostatnosti ve všech oblastech kulturního a veřejného

Neurovnané politické poměry a hospodářské těžkosti umožnily v r. 1926 Józefovi Pilsudskému uskutečnit převrat a prosadit změny v ústavě, kterými se posílily pravomoci prezidenta a vlády (období tzv. sanace). Vývoj Polské republiky ve třicátých letech nepříznivě ovlivnil dopad světové hospodářské krize a rostoucí hrozbu Německa po nástupu nacismu. V ústavě přijaté v r. 1935 se opět posílilo postavení prezidenta a autoritativní režim.

Diplomatické úsilí polské politiky čelit nacistickému nebezpečí probíhalo zároveň s modernizací armády a zbrojením.

Přepadení Polska německou armádou l. září 1939 však tragicky odhalilo slabiny polského společenského systému a obranyschopnosti země. Přes statečný odpor mnoha polských jednotek se v polovině září obrana země zhroutila. 17. září vtáhla do Polska i Rudá armáda a Polsko se rozdělilo na dvě okupované oblasti. Vláda utekla do Rumunska, kde ji internovali. Už 30. září však vytvořil generál Wladyslaw Sikorski v Paříži exilovou vládu. Polské území se zčásti včlenilo do německé říše, ve druhé části nastolily okupační orgány protipolský režim. V zemi záhy vzniklo silné odbojové hnutí. Zahraniční polské vojenské jednotky vnesly svou aktivitou výrazný vklad do boje proti Německu a jeho spojencům na mnohých frontách 2. světové války. V r. 1944 vypuklo ve Varšavě povstání, které však německá vojska krvavě potlačila. V bouřlivém období na konci války převzala vládu mocenská garnitura podporovaná Sovětským svazem.

V r. 1945 byla uskutečněna rozsáhlá agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava, v r. 1948 země přešla na plánované hospodářství. Místo výroby spotřebního zboží se dostal do popředí těžký průmysl. Od r. 1949 se uskutečňovala násilná kolektivizace zemědělství, která úplně v polských poměrech zklamala a družstva se rozpadla. V Polsku se vytvořil stalinistický systém spojený s krutými represemi proti ideovým protivníkům. Jeho obětí se stal i přední komunistický politik Wladyslaw Gomulka. Po propuštění z vězení se v r. 1956 pokusil o jisté demokratizační změny, ale pod sovětským tlakem se musel postupně svého úsilí vzdát.

Přesto ale v Polsku vládly koncem 50. a 60. let z kulturního pohledu a částečně i politického volnějšího poměry než v ostatních lidově demokratických státech. Systém však nemohl čelit rychlému zhoršování hospodářské situace. V r. 1970 vypukla v pobaltské oblasti mohutná vlna stávek, která nakonec způsobila Gomulkův pád. Jeho nástupce Edward Gierek nejdřív vytyčil demokratický kurs a proklamoval cestu k hospodářské prosperitě. Záhy však pokračoval v politice svého předchůdce a hospodářská situace se dále zhoršovala.

V r. 1980 vzniklo stávkové hnutí, během kterého se pod vedením dělnického vůdce Lecha Walesy vytvořila odborová organizace Solidarita. Převzala politické vedení opozičního hnutí. Její společenská autorita rostla úměrně s narůstajícími hospodářskými a politickými problémy v 80. letech. Hnutí vyvíjelo tlak na vládu, aby si tak vynutilo zásadní demokratické změny.

Generál Jaruzelski, generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany, ministr obrany a předseda vlády, vyhlásil v prosinci 1980 výjimečný stav a vojenským terorem se pokusil potlačit lidové hnuti. Konflikt mezi státní mocí a opozicí však neutichal, navíc se ještě hospodářská situace dále zhoršovala, hospodářství země se na jaře 1989 fakticky zhroutilo, což vyvolalo novou stávkovou vlnu. Komunistická vláda, neschopná tento problém řešit, byla přinucena uznat legálně Solidaritu.