Massif Central 2003 / 6. den: Parc Cévennes a cesta k moři

 
Trasa: ... Mont Aigoual 1567 m / 31 km - Col de la Sereyrede 1299 m / 38 km - sedélko pod Esperou 1150 m / 42,5 km - Col du Minier 1264 m / 45,5 km - Rochebelle 301 m / 66,5 km - le Vigan 280 m / 69,5 km - Rochebelle 301 m / 72,5 km
* délka:  72,5 km (popř. 66,5 km)
* převýšení:  857 m

Popis cesty: Skutečnost tentokráte lépe odpovídala plánu. Drobné korekce způsobila lepší znalost terénu a profilu, takže došlo k drobným úpravám původní podoby. 
Nejostřejší na celé trase je počáteční stoupání z Meyrueis na hranu náhorní plošiny. Následná jízda probíhá po víceméně příjemně stoupajícím terénu, pokud není člověk úplně unaven z předchozích dnů. K ostřejšímu stoupání dojde ještě dvakrát, i když už ne tak náročnému jako na počátku. A to z vesničky Camprieu do sedla Col de la Sereyrede a z nenápadného sedélka pod vesničkou Esperou do sedla Minier. Stoupání na samotný vrchol je spíše dlouhé a v závěru může foukat nepříjemný protivítr, ale ostré není. Ke konci jen drobnou poznámku: ne všichni dojeli až do le Viganu. Jedna skupina naopak přijela z druhé strany přes le Vigan do Rochebelle.

S obědem nebylo nutno čekat do půl druhé. Všichni dorazili o půl hodinu dříve. Řidiči dostali pokyn k časnějšímu výdeji jídla. Po obědě bylo na jednom každém v kolik vyrazí. Sraz byl dán u příjezdové značky městečka le Vigan při příjezdu po hlavním tahu z Mont Aigoual, tj. po silnici D 48. Přicházely totiž v úvahu i jiné příjezdy, po silnici D 986 a D 329. Zatímco tyto dvě silnice byly z vrcholu Mont Aigoual vidět (D 986 šla ihned strmě dolů, zatímco D 329 se táhla po protilehlém hřebeni), silnice D 48 byla schována za zmíněným protilehlým hřebenem de l´Espérou nad stejnojmenným městečkem. Dvě zraku viditelné trasy se zdály jednodušší, protože plánovaná trasa hned na začátku příliš klesla a muselo se překonávat ještě jedno sedlo.

Vyrazil jsem s Jirkou Hamplem. Zpátky do sedla Col de Sereyrede to svištělo. Ze sedla do městečka Esperou ještě více. Cesta klesla až na dno nenápadného údolí, aby přišlo poslední, zhruba 200 metrové (převýšení) stoupání do sedla Col du Minier (1264 m). A pak už nestálo závěrečnému 20kilometrovému pádu z hory nic v cestě. Jirka si musel odskočit a já jel napřed. Nechtěl jsem celou trasu prosvištět z radosti nad rychlostí. To bych nic nevyfotil. Ale jak už jsem se zmínil, objekty hodné pozornosti se hledaly obtížně. V jednom místě byla u silnice skála. Aleš ji fotil. Já ne. Chvíli jsem na ní koukal a pak jsem si řekl, kurňa přeci ji nebudu fotit jenom kvůli tomu, že jinak se zajímavý obrázek hledá těžko. I za cenu, že trasa nebude dokonale zdokumentována. Na silnici bylo několik výhledů, ale bohužel krajina byla v dosti silném oparu. Nenaskytnul se ani dostatečně impozantní pohled na kroutícího se hada horské silničky. Byla to bída.